Návrat ke kořenům

Tak přesně po dvou letech a jednom měsíci jsem se vrátila zpátky do Izraele… Předcházely tomu desítky hodin plánování, čtení průvodců a Twitterových účtů izraelské armády a hlavních novin + vyslýchání známých, co tam stále žijí, o bezpečnostních rizicích. Zdálo se, že jsem připravená na všechno.

Chyba lávky!

Chtěla jsem svému drahému ukázat, proč o té zemi tolik mluvím, proč mě to k ní tolik táhne (přestože nejsem ani žid, ani muslim a už vůbec ne křesťan) a o čem to všechno bláznění vlastně je.

V rámci plánovací horečky jsem sehnala couchsurfery bydlící na naprosto ideálním místě v centru Jeruzaléma, 5 minut pěšky od Starého města. Našla jsem úžasný, dokonalý a celkem i levný byteček v Haifě, pár metrů od místní dominanty – Bahai gardens. Objednala jsem auto z autopůjčovny, včetně pojištění, klimatizace a GPS navigace. Uzavřela jsem zdravotní pojištění. Zaregistrovala nás do databáze cestovatelů vedené Ministerstvem zahraničních věcí. Směnila jsem dostatečnou částku peněz na izraelské šekely. Vytiskla mapu s barevně odlišenými místy zájmů, které hodlám navštívit. Nakonec (pár hodin před odletem) jsem dokonce i zabalila kufr…. ale NIC mě nemohlo připravit na to, co následovalo…

Den první

Zajištěný odvoz na letiště nás vypustil vstříc svému osudu na Letišti Václava Havla a my se vydali na povinné bezpečnostní pohovory před letem. Možná bylo podezřelé, že jsme tam skutečně byli o více než 3 hodiny dříve (zkušenosti), nebo že mám v pasu jenom izraelská razítka (a vízum). Možná jsem projevila až příliš entuziasmu, ale šli jsme na pěkně podrobnou kontrolu, kdy nám pán projel zavazadla ještě předtím, než nám vůbec vytiskli palubní vstupenku. Ale vesele dál!

O pár hodin později očima probodáváme letištní personál. Touhle dobou už jsme měli sedět v letadle a ať se rozhlížíme jak chceme, žádné letadlo se k naší odletové bráně ani nepřiblížilo. Pomalu se mi svírá žaludek, protože myslím na to, že po přistání máme jenom hodinu na to, abychom si podle předem smluveného času vyzvedli pronajaté auto…

Když přistáváme v Tel Avivu už je nám jasné, že nestíháme. Vzdáme proto marný boj s časem a ani se nesnažíme dostat na správnou pobočku, ale chceme to vyřešit přímo na letišti. Po vystání šílené fronty a vysvětlení situace však paní s omluvným úsměvem krčí rameny a omlouvá se, že jí to mrzí, ale žádné auto nám nedá.

BAM. První facka.

V ČR je samozřejmě národní svátek, takže volat sem a žádat o pomoc českou pobočku by byl holý nesmysl. Chvíli si tedy dovolím panikařit a propadám čirému zoufalství na letištní sedačce. Nepodařilo se nám najít ani stánek, ve kterém bychom si koupili izraelskou simku a mohli tak zavolat alespoň couchsurfarům do Jeruzaléma, že budeme mít zpoždění (vzhledem k tomu, že nemáme auto)…

Panika střídá vztek a tak bojovně vyrážím opět k přepážce, kde už sedí jiná paní. Spustím kulomet vysvětlování a přidám špetku zoufalého výrazu (možná ta špetka byla trochu větší…). Paní přemýšlí a napadá ji řešení a tak začínáme jednat…. Nové řešení nás stojí 173 dolarů, ale auto máme a vesele jedeme směr Jeruzalém (teda až poté, co jsem jako řidič předvedla slušnou show na výdeji auta a v podzemním parkovišti hledala 20 minut výjezd… možná jsem měla zůstat u blond barvy!)

Totálně zdevastovaní si jedeme v tom malém bílém prdítku, co nám na letišti dali (pozn.: v Izraeli v naprosté většině převažují bílá auta, občas se objeví i černá) a divíme se stavu vozidel, které na silnici potkáváme. Jsme na cestě dobrých 80 kilometrů, je čilý dopravní ruch a ještě jsme nepotkali vozidlo, které by nebylo obouchané, slepené izolační páskou, nebo s naprosto kompletní karosérií. Co je nám ale do ostatních, že… a vesele si jedeme dál…. dokud se nepřiblížíme k Jeruzalému. Můj drahý to později zhodnotil tak, že pokud je v Izraeli placka, tak tam ani pes neštěkne a jakmile je to kopec jak blázen, postaví tam město… to sedne i o Jeruzalému… takže jak se tak blížíme, naše prdítko zpomaluje a vypadá to, že každým okamžikem i zastaví. Před očima začínám vidět hvězdičky a vybavují se mi útržky slečny za přepážkou, co nám auto sjednávala, o nějakých 500 dolarů pokuty za jakékoli poškození vozidla.

Když se pomalu začnu obracet na víru (v té oblasti nejdostupnější – nejhlasitější), uvědomíme si, že autíčko je naprosto v pořádku. Jen má tak slabý motor, že dává kopce se stejnou elegancí, s jakou já zvládám schody směrem vzhůru (tj. s téměř nulovou). Necháváme na sebe troubit a pohybujeme se směrem k cíli rychlostí 20km/hod.

 vs. 

Pro ještě intenzivnější zážitek z Izraele nám samozřejmě paní na letišti sdělila (tu veselou novinku), že přestože mám moc krásně vytištěné informace o autu, které jsem si rezervovala dopředu (s klimatizací, navigací, motorem apod., tak naše vozidlo žádnou navigaci nemá. Ale můžeme si ji za krásných 90 dolarů na týden přikoupit (což jsme němým pohledem s drahou polovičkou, šmahem odmítli)…. Takže si to šineme na místo určení rychlostí 40 km/hod. (nahoře už to tak prudké nebylo) a já lovím v paměti, kde bych asi tak měla zatočit a kterou ulicí se kam dostanu…

Nicméně, má paměť mě asi poprvé v životě nezklamala a skutečně jsme dojeli na místo určení na první pokus. Jenže nebylo kde zaparkovat. Všechny místa široko daleko byly na placené zóně a navíc plně obsazeny… takže jsme jeli dál a s hrůzou v očích si všímali, že tam jsou jen samé jednosměrky a tak se každým metrem víc a víc vzdalujeme od místa určení a naše šance, že ho ještě někdy najdeme, výrazně klesají.

Po asi půl hodinovém bloudění Jeruzalémem se nakonec dostáváme (znovu) do oblasti, kam máme namířeno, odstavujeme vozidlo (pravděpodobně někam, kam bychom neměli, ale zoufalství je zoufalství) a vydáváme se hledat dům couchsurferů. Nacházíme ho relativně snadno, nicméně jména na zvoncích jsou psány pouze v hebrejštině a my ani netušíme, v kterém patře naši noví domácí bydlí. Takže procházíme domem nahoru a dolů a doufáme v zázrak.

Ten se objevil v podobě mladého muže v trenkách a tričku, který rozevřel dveře a postavil se před ně. Zkusila jsem štěstí a oslovila ho a on to byl skutečně náš couchsurfer. Asi na nás po tom všem nebyl zrovna nejlepší pohled, protože se nás hostitelé hned po představení ptali, co se stalo. Shrnula jsem tedy naše dosavadní dobrodružství do pár vět a milý couchsurfer se začal obouvat, že jde s námi hledat, kam jsme zaparkovali auto a pomůže nám najít nějaké parkování….

O hodinu později už jsme usínali v pracovně našich drahých hostitelů a doufali, že jsme si na začátek vybrali všechno špatné a teď bude už jen líp…

Chcete pokračování?