Nejdřív mi pově…

Nejdřív mi pověz ten příběh,“ řekla Fenchurch pevně. „Dorazil jsi na nádraží.“
„Měl jsem ještě dvacet minut času. Spletl jsem si dobu odjezdu. Ale vlastně je stejně dobře možné,“ dodal po chvilkové úvaze, „že si dobu odjezdu spletly Britské dráhy. To mě předtím nenapadlo.“
„Tak dál,“ zasmála se Fenchurch.
„A tak jsem si koupil noviny, že si vyluším křížovku, a šel jsem do bufetu na kafe.
„Ty luštíš křížovky?“
„Ano.“
„V kterých novinách?“
„Obvykle v Guardianu.“
„Myslím, že se snaží vypadat moc chytře. Já mámr adši Timesy. A zvládl jsi ji?
„Co?“
„Křížovku v Guardianu.“
„Ještě jsem se na ni nestačil podívat,“ odpověděl Arthur, „zatím se teprve snažím koupit si kafe.“
„Tak dobře. Kup si kafe.“
„Už si ho kupuju. A taky pár sušenek.“
„Jaké?“
„Lahodné čajové.“
„Ty jsou moc dobré.“
„Mám je rád. S nákladem čerstvě nabytých komodit jdu ke stolku a sedám si. Ale neptej se mě, jak ten stolek vypadal, protože už je to nějaký čas a nevzpomínám si. Nejspíš byl kulatý.“
„Tak dobře.“
„Načrtnu ti situaci. Sedím u stolku. Po levé ruce noviny. Po pravé ruce šálek kávy. Uprostřed stolku balíček sušenek.“
„Úplně to vidím.“
„Ale koho nevidíš, protože jsem se o něm ještě nezmínil, je člověk, který u stolku už seděl. Sedí naproti ně.“
„Jak vypadá?“
„Úplně obyčejně. Kufřík. Společenský oblek. Nevypadal zrovna, že by mohl vyvést něco divného.“
„Aha. Tenhle typ znám. A co udělal?“
„Tohle. Nahnul se přes stolek, vzal balíček sušenek, otevřel ho, jednu vyndal a…“
„Co udělal?“
„Snědl ji.“
„Cože?“
„Snědl ji.“
Fenchurch na něj úžasně zírala. „A co jsi propánajána udělal ty?“
„Udělal jsem to, co by za daných okolností udělal každý zmužilý Angličan,“ řekl Arthur. „Byl jsem nucen jeho chování ignorovat.“
„Cože? A proč?“
„Víš, na takovéhle situace člověk není vytrénován. Pátral jsem ve své duši, ale neobjevil jsem ve své výchově, zkušenostech ani prvotních instinktech nic, co by mi řeklo, jak mám reagovat, když mi někdo úplně jednoduše, klidně, přímo před nosem ukradne sušenku.“
„No, mohl jsi…“ Fenchurch se zamyslela. „Musím přiznat, že si sama nejsem jista, jak bych reagovala. A co bylo dál?“
„Zuřivě jsem koukal do křížovky,“ pokračoval Arthur. „Nedokázal jsem vyluštit ani jedno heslo, tak jsem usrkl trochu kávy, ale byla příliš horká, takže se nedalo nic dělat. Tak jsem se vzmužil. Vzal jsem si taky sušenku a usilovně jsem se snažil nevšímat si, že balíček je nějakým záhadným způsobem už otevřený…“
„Tak vidíš, přece jen se bráníš, nedáš si to líbit.“
„Ano, po svém. Snědl jsem sušenku. Snědl jsem ji naprosto záměrně a ostentativně, aby nemohlo být pochyb o tom, co dělám. Já když sním sušenku,“ dodal Arthur, tak zůstane snědená.“
„A co udělal ten člověk?“
„Vzal si další. Na mou duši,“ dušoval se Arthur, „opravdu to tak bylo. Vzal si další sušenku a snědl ji. Jasné jak facka. Tak jisté, jako že teď tu sedíme na zemi.“
Fenchurch se neklidně zavrtěla.
„Potíž je v tom,“ pokračoval Arthur, že když jsem neřekl nic poprvé, bylo o to těžší věc nakousnout napodruhé. Co jsem měl říct? „Promiňte, nemohl jsem si nepovšimnout, že… ehm…“ To by jaksi nebylo ono. Ne, ignoroval jsem to ještě rázněji, než předtím.“
„Panenko skákavá.“
„Zase jsem zíral na křížovku a nemohl pohnout ani s jediným slovem, a tak jsem do jisté míry projevil stejného ducha jako Jindřich V. v den svatého Kryšpína…
„Cože?“
„Šel jsem znovu do toho. Vzal jsem si další sušenku. Naše oči se na okamžik střetly.“
„Asi takhle?“
„Ano, totiž ne, takhle zase ne. Ale střetly se. Jen na okamžik. Pak jsme oba odvrátili zrak. Ale můžu ti říct,“ vyprávěl pohnutě Arthur, „že ve vzduchu bylo trochu elektřiny. U stolu přece jen narůstalo jisté napětí. V tu chvíli.“
„To si dokážu představit.“
„A tak jsme spořádali celý balíček. On, já, on, já…“
„Celý balíček?“
„Bylo tam jen osm sušenek, ale v tu chvíli nám připadalo, že tam tak sedíme a jíme sušenky už celý život. Gladiátoři sotva mohli být v horší situaci.“
„Gladiátoři by se museli utkat na slunci,“ poznamenala Fenchurch. „To je přece jen fyzicky náročnější.“
„To je fakt. Takže nakonec mezi námi zůstal ležet jen prázdný obal a ten člověk, když dokonal svůj zlotřilý čin, se konečně zvedl k odchodu. Samozřejmě se mi ohromně ulevilo. Čirou náhodou můj vlak hlásil až o chvíli později, a tak jsem dopil kafe, zvedl se, vzal si noviny a pod novinami…“
„Ano?“
„Ležely moje sušenky.“

Stopařův průvodce galaxií – Sbohem, a díky za ryby

(Douglas Adam)

Nejvíc sexy je, když…

Snaží se mě zaujmout… oblečením, upravenými vlasy (kterých se pak nesmím dotknout, abych ho nerozcuchala), drsnou („tvrďáckou“) maskou, penězi, kterými mi zaplatí horkou čokoládu, znalostmi (nejen) encyklopedického původu, osvědčenými dotyky na (zkušenostmi prý) osvědčených místech… 

Pak jednoho dne… když leží v roztrhaném triku a obyčejných trenkách v posteli (…účes dávno rozcuchaný) s notebookem na kolenou a pracuje (tj. nekomunikuje se mnou a nevšímá si mě), uslyší moje nadávání. Svou typickou šikovností jsem zahodila (vypadla mi z ruky) už miliontá věc. Většinu součástek posbírám a nešťastně si sednu vedle něj, ve snaze z pod postele vyškrábat neviditelný stříbrný udělátko (šroubek?).

„Chvíli počkej a já ti to pak najdu a opravím.“

„To už nikdy nikdo nenajde… a spravit to asi nepůjde“ 😦

Snažím se jednotlivé součástky zkusmo poskládat do původního tvaru… Neúspěšně. Jsem do toho natolik zabraná, že jsem si nevšimla, že zaklapnul notebook. Všimla jsem si, až když jsem poodjela. Poodjela jsem na posteli, kterou odšoupnul (i se mnou), aby mohl najít stříbrné udělátko.

„To nenajdeš“ říkám…. ovšem s menší rozhodností než předtím.

„Myslíš tohle?“ Vytahuje stříbrné udělátko velikosti 1/3 párátka do zubů a šoupne postel (na které stále sedím… tentokrát však s „lehce“ pootevřenou pusou) zpět ke stěně, bere mi z rukou neforemnou změť součástek, sedá si vedle mě a chvíli si s tím „hraje“.

„Na, tady to máš,“ říká mi a podává mi zpět normálně fungující přístroj, s kterým jsem se už rozloučila a postupně se připravila na oplakávání.

Nic víc sexy jsem do té doby neviděla…. Asi bych se měla jít léčit…. Prý….

#chytryzivot typické blondýny :)

Pokud rozumíte technologiím, nebo se aspoň vyznáte v chytrých telefonech, tak tenhle článek zavřete… není pro vás. 😀

Je pro lidi jako jsem já. Takové ty zmatené, co na nové věci přicházejí náhodou nebo tím, že se překliknou nebo něco zvořou. Na parametry se mě neptejte (např. když se mě zeptáte, co mám za auto, vzpomenu si na název značky, barvu a skutečnost, že má volant, řadící páku a pedály… teda předpokládám, že má i motor, ale těžko říct, protože ho nepoznám).

No a já jsem dostala možnost testovat nový Samsung Galaxy Note 3 spolu s hodinkami Gear. Po prvotním šoku a překvapení, že mi to fakt někdo dobrovolně svěří do pazour, jsem se začala bát, jak to bude probíhat. Jak jste jistě pochopili, nejsem žádný geek a navíc typická holka. Takže jsem začala řešit nejdřív praktické problémy. Jako např. to, že se jedná o docela velký telefon… a já mám mrňavé ruce… Nakonec se ale naštěstí ukázalo, že jsem se bála zbytečně. Telefon sice je velký, ale drží se dobře. Zadní strana je pravděpodobně z nějaké napodobeniny kůže, díky čemuž je na dotyk příjemný a neklouže (ani ze stolu apod. – důležitá poznámka pro nešiky mého typu)… a navíc dobře vypadá. Jeho větší velikost je naopak velice fajn v tom ohledu, že telefon není tak snadné (omylem) zahodit… jako třeba můj milovaný Nexus S, který by mohl vyprávět.

Úhlopříčka? No, vím, že to slovo existuje (díky tomu jsem na sebe velice hrdá), ale nevím co znamená… Co můžu říct o displeji je fakt, že je udělaný tak, že po něm prsty skutečně jen lehce kloužou a vypadá to tak, že telefon spíš hladíte, než ovládáte (a je to příííjemný)… a navíc se nezapatlá tolik, jako můj starší Nexus S.

A co hodinky Gear? To pro mně byla velká novinka… dotykový smartphone přece jen používám 2 roky… ale chytré hodinky? Já si říkala, jestli mi to vůbec k něčemu bude. První pozastavení bylo zase (samozřejmě) holčičího rázu. Přece jen hodinky si vybírám podle toho, jak vypadají a ne podle funkčnosti. Zase jsem měla strach, jestli mi budou sedět na mé malé ručce… ale naštěstí jsou nastavitelné a tak drží. Jediné, v čem mě omezují je fakt, že se říká, že velké hodinky nosí hlavně lesby… takže bych asi na 2 týdny měla omezit návštěvy svých oblíbených gay barů 😀

Když člověk tráví většinu času někde uvnitř, kde má snadno dosažitelný samotný telefon, tak jsou hodinky na nic. Absolutně. Pípne vám telefon, nebo bliká světelné upozornění a po chvíli vám zavrní i hodinky. Zbytečný… Ale jakmile se dostanete ven, i když jdete jen krátce něco zařídit, tak se hodinky ukážou jako skvělá vymoženost. Při řízení auta člověk nemusí být nervózní a hledat telefon, aby zjišťoval kdo volá/píše… stačí kouknout na hodinky a přesně ví, co se děje a jestli má cenu to řešit a nebo to počká na později. Jak nové technologie využívají (asi spíš) kluci, tak hodinky mi přijdou (i přes ne zrovna „módní vzhled“) jako skvělá věc pro holky. Kluci mají mobil většinou v kapse a tedy pořád po ruce…. holky v kabelce -> černé díře, ve které nikdy nenajdete to, co hledáte. Když si tak v metru pouštíte hudbu, můžete ji zapínat/vypínat/ovládat přes hodinky a nehledat telefon… Když čekáte na vytouženou zprávu, nemusíte každou minutu kontrolovat telefon, protože víte, že vám zavrní hodinky na ruce….

A k tomu vrnění… Vrnění je dost silné na to, abyste si ho všimli, ale zároveň tak jemné, aby se ho nervově labilnější jedinci, kteří se všeho lekají (ano… já) neděsili při každém upozornění a nepolejvali se pravidelně vařícím čajem. Můžete si nastavit jaké typy upozornění vám budou hodinky oznamovat a jaké aplikace budete mít přes hodinky přístupné. Funkce, která potěší podobně bohémské jedince, jako jsem já sama, je najití telefonu právě přes hodinky. Hodinky jsou na ruce připevněné fakt pevně, takže je ztratit není vůbec jednoduché (teda radši ťuk ťuk ťuk), ale telefon, to je věc jiná… a je super si ho „přivolat“ přes hodinky a být v klidu a na zastávce nevysypat obsah kabelky na zem v zuřivém úzkostném záchvatu, že telefon je v čoudu.

A co je na nich vůbec nejlepší? Super cool tajné focení. Až jednou přijdu na to, jak vypnout zvuk při focení hodinkama, tak se má Praha a Plzeň na co těšit… fotím ráda a fotím hodně 😀 Má to jen jednu nevýhodu… když hodinky půjčíte kamarádům, aby si je vyzkoušeli a pak vznikne něco takovéhleho:

(Podobnost s autorkou tohohle blogu je… samozřejmě… čistě náhodná)

Způsoby uzavření manželství v Arábii PŘED nástupem islámu

Možná už to trochu přeháním, ale mě to prostě přijde zajímavé a těm, co to kupodivu ještě čtou, bych ráda dala jakýs takýs přehled, protože hrozně nemám ráda rychlé soudy a odsuzování obecně, především když člověk nemá na dané téma dost informací… takže….

Jak už jsem uvedla dříve, vznik islámu celkem razantně změnil tehdejší společnost (7 století n.l.). Zakotvil etická pravidla a na tu dobu pokrokové normy. A především podstatně zlepšil postavení žen, přestože to je mu v dnešní době nejvíce vytýkáno. Příklad? Ukázka způsobů uzavírání sňatku, běžné pro dobu PŘED islámem:

1) Manžel přišel za svou stávající ženou, když skončilo období její menstruace a ona provedla očistu a řekl: „Pošli zprávu XY, aby tě mohl uvést do jiného stavu.“ Pak se jí manžel vyhýbal a nedotýkal se jí tak dlouho, dokud nebylo zřejmé, že otěhotněla s jiným mužem. Jakmile bylo těhotenství nepochybné, udržoval s ní její muž opět pohlavní život, když po tom toužil, protože tohle připustil jen proto, aby měl děti.

2) Odebrala se skupina méně než 10 mužů k ženě, aby s ní měla sexuální styk. Když z toho otěhotněla a později přivedla dítě na svět, nechala uplynout po slehnutí několik nocí a poslala všem mužům pozvánku. Po tomto nesměl žádný z nich odmítnout za ní přijít. Když pak všichni společně dorazili, řekla jim: „Vy víte, jak to s vámi bylo! A já jsem porodila a dítě je tvůj syn, XY.“ Tu vyřkla jméno toho, kdo jí byl nejmilejší. Tomu bylo pak dítě přiřknuto a muž se nemohl tomuto rozhodnutí bránit.

3) U dalšího typu manželství se jednalo o větší počet mužů, kteří za účelem sexuálního styku chodívali za jednou a tou samou ženou s tím, že se také žádný z nich nemohl odmítnout. Tyto ženy byly nevěstky, které na znamení své živnosti vyvěsily stuhy na své dveře. Kdo měl chuť jít k nim, ten vstoupil. Když pak žena s jedním z těchto mužů otěhotněla a později porodila, sesbírali muži peníze a povolali znalce, jenž byl schopen určit rodovou podobu jednoho z nich. Pak přiřknuli dítě tomu, koho považovali za otce dítěte. Žena mu pak dala dítě, které bylo uvedeno ve známost jako jeho syn a muž toto nesměl odmítnout.

Všechny tyto způsoby sňatku Muhammad výslovně zakázal a povolil jen jeden typ uzavření manželství uplatňovaný v té době, kdy nápadník požádal jiného o ruku jeho svěřenkyně nebo dcery, poté uhradil obvěnění a následně se s ní oženil. 

 

Zdroj: sbírka hadíthů od Buchárího, z knihy Islámské rodinné právo se zaměřením na právo manželské (Lenka Bezoušková)

Hookah ze Svaté země

Píšu islámskou část diplomky, kouřím vodnici a přestala jsem úplně pít alkohol… trošku mě děsí, co mě čeká, až začnu psát židovskou část… hebrejština mi čas od času už ujede, tak si asi rovnou můžu obarvit vlasy na černo (i když myslím, že pejzy by mi neslušely…) 😀

Ve zkratce o islámu (polopaticky)

Islám je náboženství uctívající (vzývající) jednoho Boha. A shodou okolností toho samého Boha jako židé a křesťané. Přesto se docela často setkávám (hlavně u mých křesťanských kamarádů) s názorem, že muslimové uctívají naprosto jiného Boha, než oni. Problém vznikl zejména kvůli překladu, kdy překladatelé sice krásně překládali arabský/anglický/francouzský/německý text do češtiny, ale už se neobtěžovali s překladem slova Aláh, což je Bůh. Není to jméno nějakého boha, ale je to výraz znamenající bůh (jako že table = stůl a ne jméno stolu).

Muslimové, křesťané a židé jsou označováni za národy Knihy. To znamená, že jim Bůh (ten jejich jediný a společný) seslal určité vědění, které bylo sepsáno – židé mají svůj Starý zákon, křesťané mají svůj Nový zákon a muslimové mají Korán. Muslimové Korán (který mimochodem začal být sepisován až 20 let po Muhammadově smrti) brali jako pokračování dvou předchozích, stejně tak jako Muhammad byl považován za posledního proroka v celé historii, která začala Adamem (a pokračovala např. Mojžíšem a Ježíšem).

Pokud otevřete Korán (což vřele doporučuji… v Levných knihách mají výborný překlad pana Hrbka i s jeho komentářem), budete se muset připravit na velkou spoustu biblických příběhů. O vyvedení lidu Izraelského z Egypta (řekla bych, že slovo Faraon je jedno z nejčastějších slov v celém Koránu), o Noemovi a jeho arše, o Jobovi a dalších. Nicméně kromě (pro mě neosobních a nudných) biblických příběhů jsou v Koránu obsaženy i mnohem zajímavější části…

Ale vezměme to od začátku…

Muhammad byl obyčejný člověk, který se po nelehkém dětství stal obchodníkem a vzal si svoji zaměstnavatelku Chadídžu (která byla podstatně starší než on, ale on ji pravděpodobně hluboce miloval). První zjevení měl dostat zhruba v roce 610 n.l. (kdy mu bylo 40 let), když si šel odpočinout z rušného města Mekky, kde žil a obchodoval, do přírody (konkrétně jeskyně). Dostal vidění a vyděsil se. Myslel si, že se zcvoknul. Nicméně byl svými blízkými přesvědčen, že se mu dostalo zjevení od Boha (resp. zjevení mu byla sdělována archandělem Gabrielem) a on je postupně přijímal dál (trvalo to celkem 23 let). Když přijímal určitá zjevení, nacházel se ve stavu transu, podobného bezvědomí, kdy mu na čele vyvstal pot. Jakmile se probral, tak rovnou citoval konkrétní verše. Má se za to, že později se do takového stavu dokázal uvádět sám, aby mohl odpovídat na konkrétní otázky a problémy.

Nicméně… Muhammad ze začátku sám pořádně nevěděl, co si má myslet a nechal věcem volný průběh. Nikomu své učení nenutil, ale snažil se ho šířit (tj. informovat o něm), protože ho o to Bůh žádal. Postupně se k němu přidávali lidé a Kurajšovci – v té době vládnoucí rod v Mecce a okolí – začínali mít obavy z rostoucího vlivu tohohle do té doby vcelku nenápadného obchodníka a snažili se mu to zcela pochopitelně zarazit. Mekka té doby byla centrem pohanského kultu uctívající 3 bohyně,  jejichž kult byl velice silný – nová víra tak ohrožovala nejen obchody vládnoucího rodu, ale zároveň starou víru, tolik typickou pro Mekku.

Konflikty mezi Kurajšovci a Muhammedem a jeho následovníky se postupem času začaly vyostřovat a po několika útocích na životy nových věřících a dokonce i Muhammeda, se Muhammed rozhodl odejít z Mekky do Medíny. Tomuto odchodu se říká hidžra a touto událostí také začíná muslimský letopočet (rok 0). Medína (Jathrib) byla v té době oáza, kde sídlily 3 židovské a 2 arabské kmeny, které mezi sebou měly určité neshody. Muhammada a jeho věřící (více či méně) přijali a Muhammed najednou měl roli nejen člověka, který přijímá zjevení (tak o sobě Muhammed důrazně mluvil – označoval sám sobě za pouhého člověka, který může chybovat). Najednou se z něj však chtě-nechtě musel stát vůdce. Vedl společenství lidí, kteří se museli vzdát kmenových pravidel a odtrhnout se od rodiny a tím pádem i od ochrany, kterou jim rodina zajišťovala (v té době byla hodně praktikována krevní msta a pokud jedince nechránila celá rodina, která by se mstila, byl jeho život dost nejistý). Od nynějška se museli vzájemně podporovat věřící mezi sebou. Muhammed se tedy stal jejich vůdcem, soudcem a prorokem.

Ale to jsem odběhla (to se mi stává často, já vím…). Islám byl podle Muhammeda pokračování v židovské, potažmo křesťanské víře a proto předpokládal a očekával, že ho židé a křesťané přijmou s otevřenou náručí. Což se samozřejmě přepočítal. Zklamalo ho to a nechápal proč se tak stalo. Proto se z počátečního velice kladného vztahu k židům a křesťanům začal od společné víry vymezovat a islám si začal jít lehce svou vlastní cestou (např. dovoluje jíst určitá jídla, která židé nemůžou) a Muhammad začal židy a křesťany považovat za zbloudilé národy – za národy, jimž bylo sesláno Písmo, ale oni jej správně nechápou a odvrátili se od něj.

Přestože Muhammad s věřícími odešel (utekl) do Medíny, Kurajšovci to nechtěli nechat jen tak (pořád se cítili ohroženi) a snažili se ho zničit. Proběhlo několik ozbrojených tažení s různými výsledky. Ale prostě těmi, kdo Muhammedovi a novým věřícím nejvíc zatápěli, byli pohané – modloslužebníci, kteří „přidružovali k Bohu“. Na islám je nutné se dívat z historického kontextu. Začal vznikat v roce 610 n.l., kdy bylo normální mnohoženství, zabíjení na ulici bez zjevného důvodu a potrestání a krevní msta byla naprosto přirozená… rozhodně podmínky daleko vzdálené nějakému pojetí „civilizovaného světa“ v dnešním slova smyslu. Islám se snažil zavádět nové pořádky. Etická pravidla, která věřící měli respektovat. Nicméně to bylo malé náboženství, které každým dnem bojovalo o své přežití, obklopené nepřáteli (pohany, křesťany, židy… prostě úplně všemi). Všichni, kteří začali vyznávat nové náboženství k němu přešli. Opustili svou starou víru a začali naslouchat poslednímu prorokovi. Nicméně nešlo udělat tlustou čáru a začít nanovo. Každý jsme ovlivněn prostředím, ve kterém jsme vyrůstali a tak ani Muhammed nemohl začít s úplně novými, drastickými pravidly, které by se úplně a naprosto odlišovaly. Tím by si pod sebou podřízl větev – nikdo by se k němu nepřidal. A proto se snažil negativní věci zjemňovat… Zavedl pravidlo max. 4 manželek, ale pouze za podmínky, že se muž zvládne o ně o všechny spravedlivě postarat. Problém s opilstvím řešil tak, že nejdříve řekl, že víno (alkohol) se nedoporučuje před modlitbou… problém nevyřešen… tak že se alkohol nedoporučuje vůbec…. problém nevyřešen…. tak prostě alkohol zakázal úplně. Bylo potřeba postupovat obezřetně, po malých krůčcích.

Zkuste se na islám podívat v jeho historickém kontextu a než ho odsoudíte, přečtěte si Korán. Islám je dle mého názoru mnohem pokrokovější, než židovství a křesťanství, což je odvozeno i od doby, kdy vznikl (je z těchto tří náboženství nejmladší). A hlavně: než ho začnete kritizovat, nebo se k němu vůbec vyjadřovat, zjistěte si o něm něco. I já takhle začala… po září 2001 se na internetu objevilo hodně kritických komentářů… jeden tvrdil, že v Koránu je přece napsáno, aby se vraždili nevěřící (ve smyslu ne-muslimové), druhý tvrdil, že Korán naopak vyzývá k míru. Chtěla jsem zjistit, kde je pravda a tak mi nezbylo, než se vydat do knihkupectví a přečíst si Korán sama. 🙂

Poznámka: Tenhle příspěvek jsem psala jen jako základní vysvětlení a „hokynářský“ styl vyprávění jsem použila schválně, aby byl text co nejjednoduší a nejsnáže pochopitelný. Nechytejte mě proto prosím za slovíčka.