Nejvíc sexy je, když…

Snaží se mě zaujmout… oblečením, upravenými vlasy (kterých se pak nesmím dotknout, abych ho nerozcuchala), drsnou („tvrďáckou“) maskou, penězi, kterými mi zaplatí horkou čokoládu, znalostmi (nejen) encyklopedického původu, osvědčenými dotyky na (zkušenostmi prý) osvědčených místech… 

Pak jednoho dne… když leží v roztrhaném triku a obyčejných trenkách v posteli (…účes dávno rozcuchaný) s notebookem na kolenou a pracuje (tj. nekomunikuje se mnou a nevšímá si mě), uslyší moje nadávání. Svou typickou šikovností jsem zahodila (vypadla mi z ruky) už miliontá věc. Většinu součástek posbírám a nešťastně si sednu vedle něj, ve snaze z pod postele vyškrábat neviditelný stříbrný udělátko (šroubek?).

„Chvíli počkej a já ti to pak najdu a opravím.“

„To už nikdy nikdo nenajde… a spravit to asi nepůjde“ 😦

Snažím se jednotlivé součástky zkusmo poskládat do původního tvaru… Neúspěšně. Jsem do toho natolik zabraná, že jsem si nevšimla, že zaklapnul notebook. Všimla jsem si, až když jsem poodjela. Poodjela jsem na posteli, kterou odšoupnul (i se mnou), aby mohl najít stříbrné udělátko.

„To nenajdeš“ říkám…. ovšem s menší rozhodností než předtím.

„Myslíš tohle?“ Vytahuje stříbrné udělátko velikosti 1/3 párátka do zubů a šoupne postel (na které stále sedím… tentokrát však s „lehce“ pootevřenou pusou) zpět ke stěně, bere mi z rukou neforemnou změť součástek, sedá si vedle mě a chvíli si s tím „hraje“.

„Na, tady to máš,“ říká mi a podává mi zpět normálně fungující přístroj, s kterým jsem se už rozloučila a postupně se připravila na oplakávání.

Nic víc sexy jsem do té doby neviděla…. Asi bych se měla jít léčit…. Prý….