Tak nějak přemýšlím, jaký výsledný dojem máte z toho, co píšu o Izraeli, o místu, lidech tady, celkovém prostředí… Chtěla bych, abyste si z toho odnesli jen to pozitivní. Ano, stěžuju si na kde co, nerozumím milionu dvěstětisíc věcí. Ale to podstatné, to PODSTATNÉ je, že tahle země je okouzlující, ohromující, úžasná, nádherná, dechberoucí, nepopsatelná, nepředstavitelná… i když vás pravděpodobně dost často bude dovádět k šílenství.
V sobotu jsem na Twitteru zaznamenala, že proběhla kvalifikace F1, což pro mě znamenalo jedinou věc – v pár hodinách najít místo, kde se budu moc dívat na přímý přenos závodu v neděli ráno. Nevím proč, ale ani místní, ani Američani formulím nijak neholdují… což je problém…
Večer po setmění jsem dostala svou obvyklou náladu „přece nebudu sedět doma“ – jenomže byl šábes. Což znamenalo, že nikdo není na kolejích a peníze tu mizí závratnou rychlostí, takže žádný bar to nejistil. Spolužák nadhodil, že jestli v téhle situaci najdu cokoli, co by se tu dalo podniknout, jsem jeho Master… o pár hodin později jsme seděli pohodlně usazeni na sedačkách a flaška vína (zdarma) před námi a izraelská společnost vedle nás… poté, co padla celá flaška vína (= já střízlivá, oba přítomní páni kantáre), jsem nenápadně nadhodila, že k dokonalému štěstí by mi chybělo jen, kdybych se měla kde ráno dívat na formule 1… naše milá společnost (místní hlídač) pustil televizi a my zjistili, že nenaladíme jediný sportovní kanál. Můj smutný výraz ho donutil usilovně přemýšlet a vymysleli jsme plán, že ráno přijdu za ním do práce (na strážní bránu), protože tam mají perfektní internet a budeme se dívat tam.
V neděli ráno se probouzím jen s největším sebezapřením a přesně ve chvíli, kdy chci panu strážnému (který už hodinu sedí v bráně) a sobě udělat snídani, přicházejí řemeslníci, co nám chtějí předělávat kuchyň… No nic… balím věci a jdu domů ke strážnému (bydlí s mým spolužákem) – vím, že nezamykají, tak nám udělám snídani tam a nakráčím rovnou do strážní brány…. Chudáček, ani si nedokážete představit, jak trpí. 2x ho tam kontroloval šéf a jen naše rychlé reflexy ho zachránily od vyhazovu (v bráně rozhodně nesmějí být návštěvy, sedět tam za stolem a koukat se do univerzitního počítače – i když jen na formule) a navíc ho to vrcholně nebavilo. Nedokázal pochopit moje výbuchy vzteku střídající výbuchy radosti, moje bouchání do stolu a konečné tančení na židli (když Kimi dojel jako druhý). Nicméně byl schovívavý (asi díky mým blond vlasům) a dokonce předstíral, že ho to zajímá.
Po formulích nastal čas k obědu. Vyzvedla jsem spolužáka a vydali jsme se společně za panem Falafelákem (naším oficiálním nejlepším kamarádem). Když nás uviděl přicházet, rozhodil ruce a zakřičel „všichni přestaňte pracovat“ a vyděšení studenti, čekající ve frontě, se podívali po směru jeho pohledu na nás (naštěstí už jsme si zvykli, že tu nebudeme nejoblíbenější). Po obvyklém přivítání a nandání extra porce jídla mě pan Falafelák vyzval, ať jdu k němu za kasu a na počítači mi ukazoval svoje vystoupení (ve volném čase dělá DJe). Dal mi svůj Facebook a řekl, že na další jeho párty musím rozhodně přijít – a vše korunoval další extra porcí hranolků…
Trochu matoucí je, že tady den začíná večer předchozího dne, takže když v pondělí byl svátek (padlých ve válce o Izrael), tak smutek začal v 6 večer v neděli. K dokonalému zmatku přispělo, že následující den (tedy úterý) byl den oslavy nezávislosti Izraele (65 let) a tak oslavy začaly v pondělí večer. Stejně tak je matoucí i ten každotýdenní šábes, který připadá na sobotu, což znamená, že začíná v pátek večer a protože už tedy v pátek večer se nesmí pracovat, tak v pátek v poledne se všechno zavře (aby všichni stačili dojet domů, protože i řízení auta je práce). Oficiálně tedy je volno jeden den (v sobotu), prakticky jste 2 dny bez jídla a zábavy, protože se krámy otevřou až v neděli ráno. Když do toho zakomponujete 2 po sobě následující svátky (v pondělí a v úterý – tedy začínající v neděli a končící ve středu), hladovíte. Pak se nemůžete divit, že mám trochu zmatek v tom, co je tady zrovna za den. Kór když k obecnému zmatení mojí mysli přispívá i to, že neděle je tady začátkem týdne a tedy i normální pracovní den a čtvrtek naopak něco, jako u nás pátek (= párty night).
Jak bylo řečeno výše, úterý (teda dneska..?) se oslavuje den nezávislosti. Což znamená, že včera večer tu byla obrovská párty. Celé centrum města bylo zavřené, každých pár metrů stage s rozdílnou hudbou a na konci největší stage s živým vystoupením. Po celém dni stráveném na pláži (jsem spálená jak blázen… díky bohům za make-up!) jsem sice byla unavená jako koťátko, ale tohle jsem si přece nemohla nechat ujít. Navlíkla jsem se do šatů, ač mi bylo jasné od prvního momentu, kdy mě to napadlo, že zmrznu a vypravila se do města. Už v autobusu se se mnou začal bavit jeden Izraelec a jeho kamarád z Jihoafrické republiky, přestože jsem seděla se svými spolužáky. No… se spolužáky spolu moc nevycházíme, tak jsem se od nich ráda trhla a strávila večer s těmihle 2 týpky. Tančili a skákali jsme jako o život, oni mi překládali hebrejské texty místních zpěváků, já je naučila, jak co nejrychleji získat alkohol… dokonalá symbióza.
Po chvíli jsme zůstali sami (v tisicihlavém davu) a po dalších pár hodinách jsme se rozhodli, že se vrátíme na univerzitu. Zvláštní bylo, jak jsme se k sobě chovali, jako bychom byli dobří přátelé už spoustu let a neznali se jen pár hodin. Vtipkovali jsme, tančili jsme, skákali, navzájem si pomáhali, chránili se (ano, můžete mi říkat génius, když si na street párty, kde budou tisíce lidí vezmu jen sandálky) a rovnou spolu pokračovali domů… Skočili jsme ke mě na pokoj, kde jsem se převlíkla (kluky jsem samozřejmě vyhodila čekat ven) a popadla svůj sýr (oni si chtěli na pokoji dát maso, což mě jako vegetariána samozřejmě zrovna nenadchlo) a vyrazili jsme společně k nim na pokoj na vodnici.
O 2 hodiny později jsem usínala šťastná a spokojená ve své postýlce. Téhle zemi nerozumím, nerozumím místním (ve smyslu jazyka… hebrejština je fakt kousek)… jsem v naprosto odlišném kulturním prostředí, kde jsou důležité jiné věci, než jsem zvyklá, ale mám to tu ráda. Mám ráda tu skutečnost, že když jdete nakupovat, odložíte ve vozíku svoji tašku s mobilem, peněženkou, doklady, kreditkou a čímkoli dalším v jakékoli uličce v supermarketu a bloudíte tam dvě hodiny bez toho, aniž byste se museli strachovat, že vám to někdo vezme. Mám ráda ten stres po tom, co nastoupím do autobusu, najít co nejrychleji místa k sezení, protože místní řidiči by si nezadali s řidiči formule 1 a pravděpodobně pro ně neexistuje žádné omezení rychlosti. Mám ráda, že když mám depresi z lidí a z toho, že mě nikdo nemá rád a nikdo mi nerozumí, že se najednou objeví nějací místní a jejich přirozenou pohostinností mě donutí si myslet, že lidi jsou hrozně hodní a milí.
svedkyne 