Dnes jsem si dala od všeho a od všech volno. Jako každý rok 23. dubna. Dnešní den je výjimečný. Trávím ho jen sama se sebou a se vzpomínkami. Včera jsem na to upozornila jak mého soukmenovce ve zbrani tady, tak Američanku. Vysvětlila jsem jim situaci a poprosila je, aby za mnou nechodili, nevolali mi, nepsali. Tenhle den prostě neexistuju v tomhle světě…
Den je u konce a já pomalu usínám ve své posteli s polštářem promáčeným od slz. V posteli, která je tisíce kilometrů vzdálená od té, ve které jsem zvyklá usínat celý svůj život a já si i díky tomu uvědomuju, jak moc se můj život v posledních 3-5 letech změnil. Svým způsobem je zázrak, že jsem teď zrovna tady – v Izraeli, v Haifě… Před 5 lety bych to nedokázala. Před 5 lety bych toho nebyla schopná….
Před 5 lety jsem studovala svojí první vysokou školu. Nebyla jsem šprt, ale neměla jsem co dělat a tak jsem se věnovala škole. Neměla jsem pořádnou práci (protože mě nenapadlo, že by mě někde mohli chtít zaměstnat), neměla jsem s kým chodit ven a tak krom procházek v lese se psem, jsem nikam nechodila (žádné párty, žádný alkohol, žádné historky). Neměla jsem Facebook, Twitter ani nic podobného, protože jsem ani neměla kamarády, s kterými bych tam mohla komunikovat. Ve škole jsem tiše trpěla, když se mi chtělo na záchod, protože jsem neměla dostatek sebevědomí, abych uprostřed hodiny vstala a odešla na záchod… radši jsem potichu seděla a modlila se, abych vydržela do konce hodiny a pak zdrhala na záchod.
Kdo by tomu teď věřil? Nevěří tomu nikdo, kdo mě nezná z těhle dob. Naprostá většina mých kamarádů mě zná 2-3 roky, kdy už jsem začínala být člověk, kterým jsem teď. Pro každého je samozřejmost, že jsem odjela sama do cizí země na půl roku a naopak se tu starám o ostatní (Američanka se ke mně zítra stěhuje – dnes jsem jí to zakázala). Naopak většina předpokládá, že jednou v zahraničí zůstanu (což bych nikdy nemohla, ale chápu, že oni to pochopit nedokážou). Pro každého je samozřejmé, že když chtějí jít ven na párty a nemají s kým, že mi zavolají a já si to nějak zařídím přestože mám většinou 2 různá zaměstnání a školu vzdálenou od místa bydliště 110 kilometrů (kam denně dojíždím).
Znají mě lidi, které já neznám…. Protože je tak trochu nemožné v hospodě přeslechnout můj extrémně hlasitý smích nebo moje argumentování s někým známým nebo cizím, či mě přehlédnout jak tančím na baru nebo DJském pultu. Když někdo potřebuje něco „nemožného“ napíše mě, protože buď najdu řešení a nebo znám někoho (i kdyby třeba v Austrálii nebo v Mexiku), kdo by mohl pomoct.
Jsem opak toho, čím jsem byla před 5 lety. Jsem tím, kým jsem vždycky chtěla být, ale ostatní (i já sama) mi bránili. Jsem tím kým jsem i proto, co se stalo přesně na den před 5 lety….
svedkyne 