To bylo tak… ve čtvrtek tu začíná víkend (díky mému slavnému a „oblíbenému“ šabatu). Takže jsem si odpoledne sedla před koleje na lavičky, opalovala se, dělala jsem, že dělám nějaké domácí úkoly na počítači (na štěstí se sluníčko natolik opíralo do monitoru, že náhodný kolemjdoucí nemohl zaregistrovat, že chatuju na Facebooku) a asi hodinu telefonovala s @bolinka_cz (btw pak za mnou chodili ještě 3 následující dny lidi a ptali se mě, jakým zvláštním jazykem jsem to mluvila, že to bylo NESKUTEČNÝ! 😀 ). Poloha na lavičce před kolejemi je perfektní strategický prostor. Všichni tu bydlíme na koleji… takže když se nudíte, prostě si tam jděte sednout a on si vás někdo odchytne… Mr. Aljaška, všichni spolužáci, kluk, kterýho znám od vidění a on mi jen tak donesl čaj a pak kamarád ze street párty. Zastavil se, pokecali jsme, pozval mě večer na párty (tady je čtvrtek večer to samé jak u nás pátek večer – prostě musíte nebo byste aspoň měli jít pařit). Pak se zmínil, že jde do posilovny… já si povzdychla, že (vzhledem ke každodenní konzumaci hranolků a čokoládových muffinů) jsem chtěla taky začít chodit (ano, svět spěje ke svému konci), ale že osud tomu nechtěl a tak ho poslechnu…
To máte tak. V noci mě pronásledovaly noční můry a krom toho, že nezvládám školu v ČR, že nezvládám školu tady, že nemám napsanou diplomku, že nemám práci a už mi skoro došly všechny peníze, že na mě sere jedinej kluk, na kterým mi tu záleželo… se mi zdálo i o tom, že na mé další dovolené (Itálie) budu asi pěkný buřtík vzhledem k jídelníčku, co si tu dopřávám… a tak mě ve snu napadl spásný nápad! Budu následovat příkladu VŠECH svých spolužáků (ovce!) a začnu chodit do posilovny! Jak jsem se rozhodla, tak jsem udělala… ráno jsem naběhla do mezinárodní školy a vyběhala si formuláře, fotku na kartičku etc. etc., zařídila milion dalších věcí a vrátila se na koleje s tím, že zbývá si vytisknout jeden jediný formulář a jdu na to…
Příjdu do počítačové místnosti, přihlásím se na mail a najdu příslušný formulář. Vytáhnu kartičku pro tiskárnu, co jsem si ráno zařídila a začnu stylem „pokus-omyl“ zjišťovat, jak to funguje (všechny instrukce jsou samozřejmě v hebrejštině… a adrenalinu v mé krvi již přítomném hodně pomáhá, když přes celou obrazovku svítí červený nápis v hebrejštině s 3 vykřičníky a odpočítáváním času… hlavou se mi honí, že mám 24, 23, 22, 21… vteřin, než bouchne škola…). Po 10 minutách to nervově nezvládá Němka (moje spolubydlící), která opodál skypuje se svou rodinou, žádá je německy, aby chvíli počkali a jde mi pomoct….
O 10 minut později zjišťujeme, že mašinka nefaká, protože v ní není papír (pozn. – ona je bruneta!) a tak mě Němka vysílá do kanceláře, zajistit papír. Otevírám dveře a slečna úřednice na druhé straně pultíku, jakmile mě zahlédne, práskne s papíry o pultík a začne křičet na celou kancelář: „HELLLOOOOO, HOW ARE YOU???“ Zmateně se usměju a odpovím, že super, ale že dole v tiskárně nejsou papíry… Slečně úřednici zamrzne úsměv na obličeji a pochybovačně se zeptá: „Pamatuješ si na mě??“, já se ztraceně pousměju a přiznávám, že ani ne… a ona pokračuje: „byly jsme tuhle spolu na párty… ty jsi ta holka z Čech, ne??“ „jj, to jsem… ale když jsme byly spolu na párty, tak to je ten důvod, proč si tě nepamatuju… btw, co ten papír?“…
Vracím se zpátky do počítačové místnosti, usedám za počítač a znovu hledám, co potřebuju tisknout… najednou BUM PRÁSK a všechny počítače se vyply a nereagují… no promiňte, ale co chcete víc za znamení, abyste nechodili do posilovny???????!
Nicméně… arabský kamarád, co mě vyhmátl před kolejemi, je (co čert nechtěl) fyziterapeut a velice trpí tím, že pokaždý, když mě vidí, tak zrovna exuju energeťák, nebo do sebe láduju hranolky… říká, že to zařídí, aby mě do posilovny pustili i bez kartičky a formulářů, že za 10 minut bude u mě na pokoji… přeskočíme to zoufalství, co se v těch 10 minutách odehrávalo u mě na pokoji, kdy jsem se snažila představit, co se tak nosí do posilovny (jak jste si jistě všimli, jsem velice sportovně zaměřené děvče) a rovnou můžeme přikročit k oné ďáblově místnosti. Po zoufalém porozhlédnutí jsem zamířila k běhacím strojům… vedle mě běželi nějací sprintéři/maratonci a já na tom prokletém přístroji nastavila čas 30 minut a začala jsem… Po prvních 12 minutách jsem vymyslela strategii, že na tý mašince budu chodit (na mou obranu já chodím rychlostí, která je srovnatelná s během ostatních lidí) a začnu běhat jen když bude v okolí můj kamarád fyziterapeut…
Díky bohům se po půl hodině mašinka vypla, vyplivla mě na koberec a já se poslepu (měla jsem tmu střídající hvězdičky před očima) vydala ven zpět do světla… na koleji jsem padla do postele (na sprchu bych fakt neměla) a o dvě hodiny později mě budil budík na párty….
Co osud nechtěl, zrovna mě vyhmátli moji spolužáci z mezinárodní školy. My spolu obecně moc nevycházíme a tak mě víc než překvapilo, že mě pozvali k sobě na vodku… ale zas na druhou stranu… to je nabídka, co se neodmítá, víme? Čuchnu k flašce a osypu se… „Co to kurňa pijete?“ a Švéd v pozadí vítězoslavně volá: „vidíte? Já vám říkal, že je to špatná vodka a že ona to pozná!“ No ale tak když už je to nalitý, že…?
O pár hodin později tančíme jak o život v klubu, který nemám ráda a já se Švéda ptám (je tu na stejném programu jako já – Global law program), jestli má zítra taky první hodinu nové lekce a nebo jestli tenhle předmět vynechává. Švéd celý vyděšený na mailu přes mobil zjišťuje, že ano, že za 6 hodin nám začíná nový předmět a máme úvodní hodinu… o dalších pár hodin později se tedy vydáváme zpět na Univerzitu a on mě prosí, jestli může přespat u mě na pokoji na volné posteli, protože on by prostě zítra nevstal. Dávám mu svoji deku a polštář, pro sebe vytahuju spacák, nastavuju budík a jdeme zalehnout.
Kdybyste to ještě náhodou nevěděli, tak dostat opilýho, unavenýho a rozespalýho Švéda na hodinu je skoro nadlidský úkon. Já při vstávání trpím. Mít tlačítko na zničení světa, neváhám ani milisekundu a svět nestačí udělat ani PUF, ale tohle byl případ. Vyhrožování nakonec ale zabralo a my vedle sebe usedli velice „čerství“ na první hodině… jenže… náš nový profesor je Polák, což znamená hned několik věcí: 1) dávat si bacha na jazyk, protože by mi mohl rozumět, 2) díky podobnosti našich zemí – hádejte koho se celý 4 hodiny ptal na všechno možné a nemožné? BINGO. Na druhou stranu mu nemůžu upřít, že je to zatím nejlepší profesor, kterého jsme tu měli… i když jeho poznatku, že vstup do NATO Polsko oslavilo grandiózně, protože Němci a Rusáci mají takový drobný zvyk se přijít podívat do jejich země a zůstat tam pár desítek ne-li stovek let, jsem se na celý kolo řehtala jen já…
Hodinu jsem, ke svému vlastnímu překvapení, přežila a šla umřít do postele. 2 hodiny spánku mi totiž skutečně NESTAČÍ. Převléknu se, nasadím sluchátka, aby mě nevyrušil ani případný výbuch atomové bomby a zavrtám se pod peřinku… když v tu chvíli sms. Němka. Ať za nima přijdu na pláž. Odpovídám, že děkuju za pozvání, ale že umírám…. Němka odepíše, ať přijdu umírat na pláž, že ona taky hodlá spát. Tak se zvedám, soukám se do něčeho podobného plavkám (ve svém stavu jsem zvládla vzpomenout si akorát, že si mám vzít horní díl, na dolní jsem zapomněla, ale sukně to jistila), nasedla do (kupodivu) správného autobusu a za chvíli usínala poklidným (=mrtvolným) spánkem na pláži, ze kterého mě vzbudilo až to, když se mnou třásla Němka, že jdeme domů, kde jsem pokojně pokračovala v postýlce a z polospánku odpovídala kamarádům, že ne, do hospody fakt nejdu.
Po 15 hodinách spánku v kuse ze mě byl nový člověk a vydávám se s mezinárodní školou opět na pláž… tentokrát jsou oni mrtví a já čerstvá (prý u nás byla do 3 ráno párty… ale já když spím, tak spím). Jak jste jistě zaznamenali, mí pozorní čtenáři, teď mluvím o sobotě – ti bystří z vás vědí… sobota-> šábes. Na pláž jsme se tak museli vydat pěšky, protože busy prostě nejezdí a na taxík nemáme prachy. Nezájem. Chudák Němka, když jsme po 2 hodinách dorazili na pláž, musela zbytek dne strávit ve stínu, protože se spálila už jen cestou tam. Já si však opět potvrzuji svou teorii, že jsem se narodila v Africe a jen nějakým nedopatřením mám bílou kůži, blond vlasy a slovanské tvary a sluním se co to dá a v moři se peru s vlnama.
Večer se vracíme do školy busem, který už začal jezdit a jakmile dorazím zpět, zvou mě arabští kamarádi na grilování. Což znamená, že tam bude vodnice a tak celá natěšená vyrážím… bohůmžel mě nikdo nevaroval a tak jen cestou tam (20 metrů) jsem do sebe musela kopnout 2 panáky vodky (že prý oni už jsou kantáre, tak je musím dohnat)… dopili jsme jejich flašku vodky, já skočila pro svoje poslední zásoby, kouřili vodnici a pak šli spinkat.
Takže ano… nemůžu chodit… kvůli posilovně (UŽ NIKDY VÍCE! Zahazuju svůj skoro vyplněný formulář o členství), kvůli protančené noci, kvůli několikakilometrové procházce na pláž, kvůli boji s vlnami v moři…. ach moje tělíčko milované… už jdu pro hranolky, žádný strach!
svedkyne 