K Zafodovu stolu přistoupil ohromný přežvýkavec – mohutný, masitý čtyřnožec z hovězího rodu, s velkýma vodnatýma očima, malými rohy a výrazem, jenž by se dal nazvat vstřícným úsměvem.
„Dobrý večer,“ zabučelo zvíře a ztěžka dosedlo na své kýty. „Jsem hlavní chod dnešního večera. Mohu vám nabídnout některé partie svého těla?“ zafunělo, odkašlalo si a zavrtělo kýtami ve snaze pohodlněji se uvelebit. Mírumilovně zíralo na Zafoda a jeho společníky.
Jeho pohled byl opětován s výrazem zděšení a zmatku ze strany Arthura a Trillian, rezignace ve Fordově přípravě, zatímco Zafod Bíblbrox si dobytče prohlížel dravě hladovým pohledem.
„Třeba kousek ramínka?“ navrhlo zvíře. „Dušeného na víně, s bílou omáčkou?“
„Ehm, vašeho ramínka?“ šeptl Arthur zděšeně.
„Jistěže mého, pane,“ zabučelo zvíře pokojně. „Cizí bych přece nemohlo nabízet.“
Zafod vyskočil a začal zvířeti zkoumavě ohmatávat rameno.
„Taky roštěnka je moc dobrá,“ brmlalo dobytče. „Dopřálo jsem jí dost pohybu a jedlo jsem hodně jádrového krmiva, takže je tam spousta výborného masa.“ Mírně chrochtlo, zafunělo a začalo přežvykovat. Spolklo přežvýkanou píci a pokračovalo:
„Nebo byste si snad dali ze mě guláš?“
„Myslíš, že to zvíře opravdu chce, abychom ho snědli?“ zašeptala Trilian Fordovi.
„Já?“ podivil se Ford. Měl skelný pohled. „Nemyslím si nic.“
„To je naprosto příšerné,“ rozčílil se Arthur. „Nic nechutnějšího jsem nikdy neslyšel.“
„Oč jde, Pozemšťane?“ opáčil Zafod, jehož pozornost se teď přesunula k ohromné roštěnce.
„Přece neíníme jíst zvíře, které tady stojí a říká si o snědení. To je bezcitnost!“
„Pořád lepší než jíst zvíře, které se nechce dát sníst,“ poznamenal Zafod.
„O to přece nejde,“ protestoval Arthur. Chvíli o Zafodově poznámce uvažoval. „No dobře, možná o to jde. Mně je to jedno, nebudu o tom teď přemýšlet. Prostě jenom… ehm…“
Vesmír běsnil ve smrtelných křečích.
„Nejspíš si dám jen salát,“ zamumlal.
„Smělo bych vám doporučit, abyste zauvažoval o mých játrech? Určitě budou úžasně šťavnatá a křehká – vykrmuju se už celé měsíce.“
„Hlávkový salát,“ vyjádřil se Arthur důrazně.
„Hlávkový salát?“ podivil se přežvýkavec a nesouhlasně na Arthura vyvalil oči.
„Chcete snad říct, že bych si neměl dávat salát?“
„Spousta zeleniny má na tyhle věci dost vyhraněný názor. Proto se nakonec došlo k rozhodnutí rozetnout celou tuhle zamotanici a vypěstovat zvíře, které se chce dát sníst, a navíc to dovede jasně a zřetelně říct. Takže mě tu máte.“
Dobytče se decentně uklonilo.
„Takže sklenici vody, prosím,“ řekl Arthur.
„Koukni,“ vložil se do věci Zafod, „chceme jíst a ideálů se rozhodně nenajíme. Čtyři krvavé bifteky, prosím, ale rychle. Nejedli jsme už pět set sedmdesát šest tisíc milionů let.“
Zvíře se s jistými obtížemi zvedlo. Vydalo mírně bublavý zvuk.
„Velmi rozumný výběr, pane, smím-li se k tomu vyjádřit. Tak fajn,“ dodal, „jen si odskočím a picnu se.“
Ještě se obrátilo a přátelsky mrklo na Arthura:
„Netrapte se, pane, udělám to humánně,“ ujistilo ho a beze spěchu se odkolébalo do kuchyně.
Za pár minut přiběhl číšník se čtyřmi obrovskými kouřícími bifteky. Zafod a Ford se na ně bez nejmenšího zaváhání hladově vrhli. Trillian chvíli váhala, načež pokrčila rameny a pustila se do své porce.
Stopařův průvodce Galaxií (Restaurant na konci vesmíru)
Douglas Adams
svedkyne 