Muž jménem Ove

Víte jak to vypadá, když knihomol chodí s „normálním“ člověkem (tedy ne-knihomolem)?

Představme si modelovou situaci. Je páteční večer a náš asociální pár leží v posteli, místo na baru, a čte si. Muž (v našem příběhu ne-knihomol) si čte na notebooku sportovní zprávy a žena (jak už vám došlo v našem příběhu aka knihomolka) si naopak zkroucená ve svitu lampičky čte knihu.

Po pár klidných minutách si muž všimne, že žena začíná popotahovat. Narážku si vyloží jako postrčení k přidání teploty na topení, vzhledem k mrazivé noci, což tedy učiní a spokojeně pokračuje dál ve čtení.

Žena, místo aby byla uspokojena zvýšenou teplotou v pokoji, začne popotahovat s větší razancí, začne častěji smrkat a občas vydá neidentifikovatelný zvuk. Po chvíli se však utiší a tak tomu muž nevěnuje pozornost a dočítá další z jistě zajímavých sportovních článků, či diskusi pod ním.

O pár stránek později už není o čem pochybovat, přesto se muž nejistě zeptá: „Miláčku, ty brečíš???“, na což žena samozřejmě odpoví zastřeným „… ne…“ a rozvzlyká se s nebývalou razancí.

Muž starostlivě odloží notebook, aby mohl zhodnotit vážnost situace. Rozhlídne se a zjistí, že pes nestojí na žádné ženině končetině, ale spokojeně leží opodál a ani žádné jiné nebezpečí nehrozí. Zeptá se tedy: „A to brečíš kvůli té knize?“ a žena mu odpoví novými otřesy pláče.

…. Muž dostane záchvat smíchu (a pěstí pod žebra od ženy)……

Muž jménem Ove – Fredrik Backman

O téhle knize už jsem slyšela před delší dobou, nicméně za prvé nejsem fanouškem severské literatury (resp. je mi jedno) a za druhé byla vždy srovnávaná se Stoletým staříkem, který mě nijak nenadchnul. Avšak slevové akce před Vánoci mě (jako vždy) zahnaly do úzkých a já jsem si Muže jménem Ove pustila domů…

První dvě kapitoly mě usvědčily v názoru, že se mi kniha nebude líbit. Neshledávala jsem nic zajímavého nebo vtipného na knize pojednávající o starším mrzoutském muži, kterému vadí naprosto všechno a naprosto všichni. K poslouchání stížností nemusím číst knihu, ale stačí si jít pohovořit s vlastní babičkou (která by mohla být klidně Oveho matkou).

Ale pak… znenadání… se to změnilo. Kniha mě začala rozesmívat a vtáhla mě do sebe tak, že i když metrem jezdím jenom dvě stanice, nikdy nemám šanci si sednout a jezdím ověšená jak vánoční stromeček, stejně mi to stálo za to a pokaždé jsem lovila knihu, abych si přečetla aspoň 3 stránky.

Ove se nesnaží být prvoplánově vtipný jako Stoletý stařík (prvoplánový humor nemám ráda). Ove je prostě uvěřitelná postava. Skutečná a syrová. Nedokonalá, obklopená nedokonalými lidmi. A musíte se smát. U téhle knihy prostě musíte… a na konci brečet…. jako já.

Lidem, kteří někoho ztratili, chybějí zvláštní věci. Drobnosti. Třeba způsob, jakým se ve spánku obracela. Muset kvůli ní znovu vymalovat.

Věřila, že ať už se člověk vydá jakoukoliv cestou, něco ho dovede k předurčenému cíli. Pro ni to možná bylo něco. Pro něj však někdo.

Nepochopil, proč si ho vybrala. Milovala samé abstraktní věci: hudbu, knížky a divná slova. Ove byl muž konkrétního. Měl rád šroubováky a filtry na olej. Kráčel životem s rukama zastrčenýma v kapsách. Ona tančila.

Dny mu ubíhaly pomalu a jednotvárně. Až ji jednou ráno spatřil. Brunetka s modrýma očima, v červených botách a s velikou zlatou broží. Od té doby už Ove nikdy znovu nezažil pořádek a řád.

Další den mu prodavač jízdenek vysvětlil, že Ove jistě chápe, proč ho nemůže nechat přespávat na lavičce jako nějakého tuláka. Ove chápal, ale svěřil se mu, že je to kvůli ženský. Prodavač mu nakonec dovolil vyspat se v úschovně zavazadel. Dokonce i chlapi za kasou na nádraží byli přece někdy zamilovaní. Takhle to probíhalo tři měsíce. Nakonec ji unavilo věčné čekání, jestli ji pozve na večeři. Pozvala se raději sama. „Zítra večer v osm hodin tady na tebe počkám. Přijdeš v saku a vezmeš mě do restaurace,“ oznámila mu stručně během pátečního loučení. A tak taky bylo.

Oveho se nikdo nezeptal, jak žil, než ji potkal. Ale kdyby tuhle otázku dostal, odpověděl by, že nežil vůbec.

Tenkrát o tom pochopitelně neměl ještě ani tušení, ale za život strávil čekáním na Sonju tolik čtvrthodinek, že by z toho táta zešílel, kdyby se to dozvěděl. Konečně se objevila, v dlouhé květované sukni a tak rudém svetříku, že Ove musel přešlápnout z pravé nohy na levou. Řekl si, že tahle ženská si smí s časem nakládat podle libosti.

Kocour seděl v kuchyni a tvářil se, jako by mu Ove dlužil peníze Ove na kocoura na oplátku hleděl, jako by mu před chvílí zazvonil u dveří s biblí v podpaží a vyptával se ho, zda je připraven vpustit Ježíše do svého života.

Kocour ho následoval se sebevědomím šedesátikilového německého ovčáka z protidrogového oddělení. Ove si hned pomyslel, že právě tenhle naprostý nedostatek jakékoliv sebereflexe bude mít co do činění s faktem, že kocour nemá ocas a postrádá polovinu kožichu.

Tříletá se chystala kocoura obejmout. Kocour se podle výrazu chystal, že na ni v případě nutnosti ukáže při identifikaci podezřelých na policejní stanici.

„Někoho milovat je jako nastěhovat se do domu,“ říkávala Sonja. „Zpočátku je člověk zamilovaný do novoty, každé ráno se pozastaví nad zázrakem, že je to skutečně jeho, jako by se strachoval, že k němu každou chvíli někdo vtrhne a oznámí: Došlo k obrovskému omylu, nikdy jste si neměl žít tak pěkně. Během let ale oprýská fasáda, dřevo se tu a tam rozklíží. A člověk svůj dům nemiluje pro jeho dokonalost, ale právě proto, že dokonalý vůbec není. Naučí se znát všechny rohy a zákoutí. Jak to udělat, aby mu nezamrzl klíč v zámku. Která prkna v podlaze se prohnou, když se na ně postaví, a jak otevřít dveře od skříně, aby neskřípaly. Všechna tahle malá tajemství totiž dělají domov.“

Na smrti je nejstrašnější to, že by mohla projít kolem. A nás tu nechat osiřelé.

Láska je podivuhodná věc. Dostaví se úplně znenadání.

„Ove má srdeční vadu,“ spustí bezbarvě a pak vychrlí spoustu slov, kterým může rozumět leda tak člověk s desetiletým lékařským vzděláním nebo s naprosto nezdravým vztahem k televizním seriálům.

Život je podivuhodná věc.