Na mobilu mi píplo upozornění, že mi přišel e-mail. Předmět zprávy „Czech girl“. Násilím rozlepuju oči a čtu: „Jak je? Chybíš mi! Zdravím z Holandska“.
To bylo tak. Před dvěma roky jsem se po zkušenosti z první cesty do Izraele rozhodla, že začnu cestovat. Zvládnu to, jsem přece velká holka. Otevřela jsem mapu a webové stránky leteckých společností a rozhodla se pro návštěvu Londýna. S kamarádkou jsme našly levný motel hned u Hyde Parku (ještě jsem neznala couchsurfing) a vyrazily jsme. Hned na letišti jsem se stačila zamilovat do úžasného fešáka v šedé mikině a poprosila kamarádku, jestli si v letadle můžeme sednout vedle něho. Souhlasila. Na náladě mi neubralo ani to, že usnul hlubokým spánkem ještě než se letadlo odlepilo od země.
Po chvíli jsme vážně přistávaly v Anglii. Až v tuhle chvíli mi to došlo. Obě jsme tam byly poprvé, obě jsme uměly anglicky, ale ne nijak obzvlášť dobře, pro nás pro obě to byla první cesta, kam jsme jely samy. Našly jsme autobus, který nás měl dopravit do Londýna a fešák v šedé mikině nás následoval. Byl kocourek celý ztracený a zmatený. Očividně to tedy nebyl fešný Brit, jak jsem si myslela, protože sám přiznával, že angličtina není jeho silná stránka.
Autobus nás vyhodil v Londýně, šedá mikina se rozloučila a naše dobrodružství právě začalo. Prošly jsme polovinu Londýna pěšky a pak celé schvácené konečně dorazily do našeho motelu, kde jsme sebou plácly na palandy a chtěly umřít. V místnosti byl akorát jeden kluk, kterého jsme po příchodu pozdravily, ale jinak se s ním nebavily. Seděl na palandě hned u dveří, naproti koupelně. Čepici měl zaraženou do obličeje a hrál si s mobilem. My jsme se vyšplhaly na palandy, omdlely a česky si povídaly o prožitém prvním dni v Londýně.
Z postele mě mohl zvednout jen jeden jediný důvod. Nutnost dobít baterii na foťáku, protože já jsem bez foťáku jako bez ruky. Pomalu se škrábu dolů a hledám zásuvku. Sakra! Mám špatnou redukci do jejich zásuvek. Vyčerpání si vzalo svoji daň a tak propadám lehké hysterii a začnu nadávat takovým způsobem, že by se dlaždič zastyděl. Kamarádka však zachovává klid a unaveně na mě houkne, ať jdu dolů na recepci a koupím si správnou redukci tam. Poskočím si radostí a vydávám se dolů, kde mi je sděleno, že poslední redukci prodali před půl hodinou… Vracím se zpátky na pokoj a nemám daleko do pláče. Výlet do Londýna bez fungujícího foťáku? To jsem mohla zůstat doma!
Vyšplhala jsem se zpátky na palandu a padla. Nadávám a nadávám, když v tu chvíli mi dojde, že ten kluk si tam nabíjí noťas… možná bych si mohla dobít baterku přes jeho počítač… nakláním se za roh, abych na něj viděla a anglicky ho oslovuju. Zvedá hlavu, poslouchá, usměje se a odpovídá, že není problém. Opět slejzám dolů a připojuju svůj foťák k jeho počítači. Funguje to! Začnu poskakovat po pokoji a pořád dokola mu děkuju. Směje se a já opět šplhám do postele.
Kamarádka se ptá, co to je za kluka a jestli je hezký. Znovu se vykloním a poprvé si ho pořádně prohlédnu. Normální kluk. „Nic zvláštního“, odpovídám. Nicméně se dáváme do řeči a probereme všechno možný. Je z Holandska, v UK je na pár měsíců, dává si pauzu od školy, snaží se se najít. Postupně se pokoj zaplňuje. Přichází Kanaďan, Švédka, Ind a další. Do konverzace mezi mnou a Holanďanem se zapojuje i rasistický Polák a já radši odcházím do sprchy, než se s ním hádat. Jenže vycházím ze sprchy a KURVA! Bosou nohou jsem šlápla na včelu. Sesunula jsem se na zem, abych si vyndala z nohy žihadlo a Polák dává Holanďanovi přednášku, že by se se mnou neměl radši vůbec bavit, protože jsem děsně sprostá. Že jsou naše jazyky velice podobné a proto rozuměl, co jsem právě řekla. Podívala jsem se na něj ze země a zeptala se ho, jestli to myslí vážně a já mu to žihadlo mám zabodnout do obličeje. 😀 Holanďan se rozesmál a pomohl mi ošetřit nohu… Už mě zachránil podruhé….
Ráno jsme se s kamarádkou vzbudily v 5 ráno. Musely jsme se přesunout do jiného motelu a zapsat se tam. Zavřely jsme se do koupelny, umyly se, zabalily si věci a já napsala na papírek Holanďanovi, že jsme se musely přesunout, ale že mu za všechno děkuju a za jeho pomoc ho zvu na kafe, ať se ozve, jestli chce. Vyšly jsme ven, kamarádka odešla a já mu položila papírek na polštář vedle obličeje…
Po pětihodinové návštěvě Britského muzea jsme se s kamarádkou sešly na lavičce. Já jsem za 5 hodin stačila projít jen egyptskou část, ona prošla celé muzeum 3x. No co, každý máme nějakou úchylku. Seděly jsme na lavičce a kvůli její neopatrnosti jsem jí dávala přednášku na téma starověkého Egypta. Přerušilo mě až pípnutí telefonu. Holanďan. Že co prý říkáme na sraz na Trafalgar Squere za hodinu? Koukneme se s kamarádkou na sebe a beze slova se zvedáme. Zastavujeme se v obchůdku se suvenýry a kupujeme si benátské masky. Resp. kamarádka kupuje benátské masky, protože moje finance už vyschly. Koupila jednu i pro mě jako dárek a já z ní měla takovou radost, že jsem si ji okamžitě nasadila na hlavu a odmítla sundat.
Po cestě za Holanďanem jsem se zastavila v bance a protože nejsem blondýna bezdůvodně, zapomněla jsem si sundat masku z obličeje. 😀 Pán za přepážkou se na mě nedíval s příliš velkou důvěrou a moc se mu nezamlouvalo, že po něm chci vyměnit peníze a řekl, že to musí nechat na šéfovi. Trpělivě jsem čekala než přišel pán s telefonem u ucha. Podíval se na mě, rozesmál se a na pána za přepážkou kývnul, že ať mi ty peníze dá. Otočil se na odchod, ale rozmyslel si to, položil telefon, znovu se na mě podíval a česky mi říká „jdete na karneval, jo?“ Česky odpovídám „ne, jenom dělám ostudu“. To už jsme se smáli oba a pán za přepážkou mi podával moje peníze. Oběma jsem poděkovala a zamířily jsme za Holanďanem.
Dali jsme si sraz v kavárně. Měl s sebou počítač a tak jsem si znovu začala nabíjet foťák, který odumřel po 4 hodinách tvrdé práce v Britském muzeu a začala Holanďana učit česky. Skvěle jsme se bavili a on zavolal ještě svému kamarádovi z Francie, jestli se k nám nechce přidat. Po pár hodinách v kavárně jsme se rozhodli přesunout všichni do baru, jenže jak se mi často stává, žádný jsme nenašli. Zamířili jsme tedy do Tesca, koupili si nějaké pitivo a šli si sednout opět na Trafalgar Squere.
O půlnoci jsme se zvedli a zamířili směrem k našim motelům. Nicméně moje kamarádka nebyla zvyklá tolik chodit a tak nás u Hyde Parku poprosila, jestli bychom si nemohli na chvíli sednout na lavičku. Bezevšeho. V půl jedné za námi přišel strážný, že musíme odejít, že zamknou brány. Poslušně jsme se zvedli a vyrazili k bráně, ta už však byla zamčená. Plot byl příliš vysoký a tak jsme usoudili, že půjdeme podél zdi, dokud nenarazíme na otevřenou bránu.
Zhruba v 1 ráno jsme za sebou slyšeli zrychlující se kroky. Šel za námi nějaký černoch a když byl nadohled, rozběhl se za námi. Když nás doběhl, začal se bavit s Holanďanem, který se ho nenápadně snažil zdržet vzádu a mě a kamarádce naznačil, ať pokračujeme napřed. Vzala jsem kamarádku za ruku, protože začínala lehce panikařit (po prohlášení cizince, že je z Libye a je hrdý na Kaddáfího) a pokračovaly jsme v cestě. Černoch po chvíli poodešel od Holanďana a snažil se políbit moji kamarádku. Přestože je podstatně větší než já, strhla jsem jí za sebe a připravila se na obranu. Ale než jsem stačila cokoli udělat, mezi mnou a černochem byl Holanďan a stejně tak, jako jsem já bránila kamarádce, on bránil mě.
To byla pro mě překvapivě nová situace. Ještě nikdy nikdo se za mě nepostavil. To já vždycky chráním ostatní, ale nikdy nikdo nechránil mě. Vyrazilo mi to dech. Holanďan řekl, ať jdeme napřed a já poslala napřed kamarádku, ale jeho jsem tam s ním odmítla nechat. Holanďan pochopil, že je marné se se mnou hádat a tak jsme ve čtyřech pokračovali v cestě. Na kraji moje kamarádka, pak já, pak Holanďan a ten fyzicky bránil černochovi, aby se ke mě nebo k ní přiblížil.
S Holanďanem jsme ve stejnou chvíli v dálce zahlídli pána, jak venčí svého psa. Rychle jsme se na sebe podívali, já chytla kamarádku pevněji za ruku a česky jí řekla, ať se připraví, že poběžíme. Řekla jen „co?“ a už jsme vyrazili. Černoch se rozběhl za námi, ale když si všiml pána, venčícího svého psa, rozmyslel si to a otočil se. My jsme proběhli kolem pána a letěli dál. Najednou před námi byla otevřená brána a my jí vyběhli ven.
Ráno jsme se s Holanďanem sešly před motelem a vyrazili společně na snídani. Strávil s námi celý den a vyprovodil nás na autobus na letiště. Když už jsme v něm seděly a z okýnka pozorovaly jeho mizející postavu, otočila se na mě kamarádka a říká mi „nic zvláštního?! Kams doprčic dala oči! Lepšího kluka jsem v životě nepotkala“. Měla pravdu.
Mimochodem… o měsíc později jsem s tou samou kamarádkou byla na párty v Praze v gay clubu. Byla to monstrózní párty, která nás absolutně vysílila. Ve dvě ráno jsme měly dost a přesunuly se dolů na Václavák do Mekáče. Sedly jsme si v podzemí na lavičky a pomalu pily kafe a horkou čokoládu, o kterých jsme doufaly, že náš dostanou do lepšího stavu. Dost možná jsme tam i na chvíli usnuly. Ve tři hodiny ráno se marně snažím vymyslet, co budeme dělat, abychom se trochu vzmátožily. Rozhlížím se a přes celou místnost zahlédnu u objednávkového pultu povědomou postavu. Vidím sice jen záda, ale jsem přesvědčená o tom, že ho znám. Dívám se na něj a usilovně přemýšlím, když v tom mi to dojde. „Šedá mikina!“ vykřiknu. Kamarádka se leknutím probere a jen se ptá „cože?“ a já znovu opakuju „šedá mikina!!“. Kamarádka je přesvědčená o tom, že mám dost a jsem totálně mimo. Nevyvracím jí to, vstávám a jdu k pultu. Předběhnu frontu a klepu tomu klukovi zezadu na rameno. Nic. Klepu znovu. Nic. Klepu potřetí a za mnou se ozve „Hey Carlos!“. Kluk se otočí a já se jenom široce usměju. Já to věděla! Pamatujete? Fešný kluk v šedé mikině, vedle kterýho jsme seděly v letadle cestou do Londýna.
Byl to Španěl, co do Londýna jel jenom na týden a vrátil se navštívit Prahu. Proč ne. Proč byste nepotkali španělskýho kluka z letadla do Londýna ve 3 ráno v podzemí v Mekáči na Václaváku… no ne? 😀
svedkyne 