Návrat ke kořenům… den třetí a všechny ostatní

Původně jsem na třetí den naší dovolené měla naplánováno Mrtvé moře, Masadu, oázu Ein Gedi a možná i Qumran. Před odletem mě totiž můj drahý instruoval, že chce v Izraeli vidět hlavně poušť a nějaký ten křižácký hrad…. a co bych to byla za přítelkyni, kdybych mu nechtěla splnit jeho přání!

Avšak po našem výletu k Mrtvému moři, který proběhl předchozí den (viz https://svedkyne.wordpress.com/2015/07/25/navrat-ke-korenum-den-druhy/), má drahá polovička usoudila, že si pouště užila až dost a na pár let si s tím zážitkem vystačí.

Když jsme se tedy probudili, druhé ráno u našich milých couchsurfarů, mlžili jsme ohledně našich plánů na dnešní den a rozloučili jsme se. Aniž bychom se jakkoli domlouvali, jakmile jsme nasedli do našeho „vozu“, okamžitě jsme vyrazili směr sever a Jeruzalém, poušť a Mrtvé moře jsme nechali daleko za sebou.

Byl to první den naší dovolené, který se nám líbil. Užívali jsme si volnost a pocit, že teď už je všechno jen na nás a na tom, jak si to zařídíme. Teď už se nám konečně začne dařit!

Dokonce i můj drahý, z kterého nevykřesáte emoce ani motorovou pilou, projevil své zalíbení v místech, která jsme navštívili. Nádherná příroda, poklidný způsob života (vyjma silnic), slunce, antické památky…

      

V Haifě, která se měla stát naším domovem po zbytek dovolené, jsme měli pronajatý byt přes airbnb, nicméně jsme nepředpokládali, že bychom přijeli tak brzo, vzhledem k našim plánům na jihu (tj. v poušti) a tak nás nikdo nečekal, abychom se mohli ubytovat. Haifa však byla mým domovem už před dvěma roky na celý jeden semestr, když jsem tam studovala (a začala psát tenhle blog) a tak jsem věděla, kde zadarmo odstavit auto a zabavit se…. na pláži, kde jsem strávila většinu svých studií tam.

A tam se na nás vyplavil další problém… medúzy. Jsem v Izraeli celkem počtvrté. Dohromady několik měsíců. Ale NIKDY jsem tam nepotkala jedinou medúzu, přestože jsem tam ve vodě strávila tolik času, že se divím, že jsem se nestala mořskou pannou… Nějak mi ale nedošlo, že jsem v Izraeli dosud nikdy nebyla v červenci. Tak aspoň ta pláž a sluníčko….

Po pár hodinách čekáme na zakázaném stání na člověka, který nám má předat klíče od bytu. Už jsme tak unavení, znechucení a vyždímaní ze snahy projet městem k místu určení naším „autem“ a nepoškrábat ho při stylu jízdy ostatních řidičů, najít místo určení v samých jednosměrkách, najít místo k zaparkování (které máme v ceně) v nekončící modré zóně pro rezidenty. Začíná se projevovat naše celkové přehřátí organismu, úžeh, lehké spáleniny, únava, jed medúz kolující nám oběma v žilách (nemluvě o trvale zjizvených nohách)…. jediné, co chceme, je zalézt do postele, s nikým nemluvit, na nikoho se nemuset usmívat, nikomu nemuset uhýbat a spáááááát asi tak do konce života.

Nakonec jsme se ubytovali. Po předraženém telefonátu (roaming Izrael vs. Česká republika je pecka), jsme zjistili, že náš domácí vůbec nestihne přijít, ale když už tam čekáme (pár hodin), tak tam pošle tatínka. Vyptali jsme se i na parkování, co jsme měli v ceně (na druhém konci ulice u školy, kde je každý den strážný jen do 4 hodin odpoledne, takže potom je to „naše“) a už ani neřešili, že jedna půlka jednosměrné ulice (kde jsme bydleli) má přikázaný směr nahoru a druhá půlka ulice (kde se nacházelo ono parkoviště) má přikázaný směr dolů a zákaz vjezdu z naší strany. (Pozn. až předposlední den naší dovolené jsme měli tolik síly, abychom prošli a tedy i našli cestu, kterou jedinou se dalo přijet na to parkoviště… byla to 45 minutová procházka… viva la jednosměrky a přikázaný směr jízdy).

Konečně jsme tedy bydleli. Udělali jsme se pro sebe. Konečně jsem mohla odpadnout. S horečkou, zimnicí a křečemi v břiše (způsobené stresem z řízení… poprvé mě z dálnice vytlačil kamion… poprvé mě z dálnice vytlačil autobus… za jeden den mě kvůli ohleduplnému řízení vytroubilo víc lidí, než za celý život kvůli tomu neohleduplnému).

Další den dovolené jsem strávila v posteli. Horečka neustávala. Přestože mi kůže na dotek hořela tak, že byste si na mě mohli ohřát jídlo, cloumala se mnou zimnice, div jsem si nevyrazila zuby. Nesnesla jsem dotek kůže a neudržela v sobě ani polívku.

Dovolenou si je třeba užít a s tímto heslem jsem se odpoledne dala dohromady aspoň natolik, abychom se mohli podívat na Bahai gardens, u kterých jsme bydleli…

Ve chvíli, kdy jsme dorazili ke vchodu (do kterého nás ale nepustili, protože byl celý areál uzavřen kvůli právě probíhající akci) se mi udělalo tak zle, že jsme se museli otočit a místo procházky doslova utíkat zpátky do bytu… Absence pořádné túry mi však nezabránila v tom, si do krve rozdrásat nohy z bot, takže seznam katastrof a zranění šlo od toho okamžiku považovat za kompletní.

Ale… nic se nejí tak horké, jak se to uvaří a i na nezvyklé podmínky jsme si zvykli a nakonec jsme si tu dovolenou užili. Náš byt byl krásný (i když okolí bylo hlučné, ale to už tak v centru velkého města prostě bývá). Podnikli jsme úžasné výlety: na slíbený křižácký hrad do Akka, na libanonské hranice k úžasným modrým lagunám ve skalách do Rosh Ha Nikry. a ke Galilejskému jezeru (abychom se mohli vykoupat bez požahání od medúz).

(zdroj: http://shalomisraeltours.com/rosh-hanikra-grottos/)

Vrátila jsem se dokonce i na univerzitu. Nejdřív jenom abych se podívala a vrátila se tam, kde to stále považuju za svůj druhý domov a potom i abych navštívila Mr. Falafeláka (kuchaře, který se stal mým nejlepším kamarádem na univerzitě před více než 2 roky: https://svedkyne.wordpress.com/2013/06/12/pravda-o-mr-falafelakovi/). A právě cesta na univerzitu a procházka v jejím okolí a návštěva Mr. Falafeláka, který mě poznal ve vteřině, co mě uviděl, přestože netušil, že jsem zpátky v zemi a přestože jsem se z blondýny stala brunetou, byly pro mě ty nejlepší okamžiky naší dovolené.

Naše první dovolená v zahraničí byla katastrofa. Nepovedlo se nám skoro nic z toho, co jsme si naplánovali. Všechno šlo z kopce a naše nervy trpěly. Na zpáteční cestu do Prahy jsme vyrazili tak brzo, že jsme na letišti byli s 6 hodinovým předstihem (hlavně jsme se chtěli zbavit toho prokletýho vozítka). Ale není o čem diskutovat… i když vás štvou lidé svým neohleduplným chováním. I když je problém všechno, co vám přijde normální… ta země je nádherná. Špatné vzpomínky pomalu blednou a zůstávají ty hezké….

Návrat ke kořenům – den druhý

Po velmi náročném příletu a příjezdu do Jeruzaléma se probouzíme druhý den klidní a relativně odpočatí. Večer nám couchsurfeři vysvětlili, jak se to má v Jeruzalémě s parkováním (všude modré zóny pro rezidenty) a tak se poctivě oblékáme (protože dnes máme v plánu navštívit mnohá náboženská místa) a vyrážíme k našemu super vozu (LOL). Jediná šance, jak neutratit veškeré naše peníze na suvenýry za parkování, je odjet s autíčkem z Izraele. Ano. Přesně tak. Jediné neplacené parkování, které nám večer našli naši milí couchsurfeři, nebylo na podrobné a přehledné mapě Izraele, kterou jsem si stáhla.

Zoufalá doba si žádá zoufalé činy (to by vlastně mohlo být motto celé naší dovolené) a tak s naším pouštním korábem vyrážíme na parkoviště. Bez navigace se samozřejmě po pár metrech ztrácíme, ale udržujeme aspoň dobrý kurs (plus mínus), takže nakonec dojdeme na místo určení. Krásné, poloprázdné, obrovské parkoviště. Našli jsme ho. PARÁDA! Jenom… kdybyste byli vjezd na parkoviště… kde byste asi tak byli? Nebudu vás napínat… nenašla jsem ho… takže jsme auto odstavili do nějaké vedlejší ulice, která mi připadala, že je taky bez placení, a vydali jsme se k tramvaji, abychom se dostali zpátky do centra Jeruzaléma (ve kterém sice bydlíme, ale naše autíčko očividně ne).

Už jsme byli na dobré cestě. Auta jsme se zbavili (tak, abychom neplatili za parkování, případně za rituální spálení vozu, které jsme oba nemohli vyhnat z našich snů), stáli jsme na správné tramvajové lince (mají tam jenom jednu, tak to zas tak velký goal nebyl) a dokonce jsme i měli dostatek peněz na lístek. Tentokrát (a to by hádám málokdo z vás vymyslel,) jsme totiž měli peněz moc. Do tramvaje nemůžete nastoupit bez lístku, ale lístek vám prodá jen automat na mince. Ale vzhledem k tomu, že jsme v zemi jen pár hodin, žádné mince ještě nemáme. Vydáváme se tedy k centru Jeruzaléma pěšky a doufáme, že potkáme nějakou sámošku.

Když jsme ušli vzdálenost jako z Hájů na Roztyly, zaznamenali jsme v našem okolí pána, který vypadal jako turista (velký, světlý, zrzavý s Ray Bany) a přesto klidný a apatický jako místní (než se dostanou do auta a k dosahu klaksonu). Neváhala jsem a zeptala jsem se ho na nejbližší obchod s čímkoli. Pán nás po vyslechnutí naší historky poslal do ultra-ortodoxní čtvrti a my poslušně šli dál a dál (a dál a dál od našeho cíle). Po koupení jedné malé lahve Fanty jsme se opět vrátili k tramvajové lince a konečně si koupili lístek zpět do centra Jeruzaléma.

Vzhledem k nepřítomnosti navigace v našem voze a zejména vzhledem k mému orientačnímu smyslu, usnesli jsme se, že bude zapotřebí koupit si datovou kartu do našeho telefonu a navigovat se aspoň pomocí něho. Opět nám pomohli naši couchsurfaři a po rozsáhlém googlování nám vysvětlili, že se musíme zastavit na centrální poště a tam nám ji prodají za 20 až max. 50 šekelů… Po pár špatných odbočkách jsme tedy našli hlavní poštu a sedli si v ní tak na hodinku (než jsme přišli na řadu). Vsadím boty, že nám paní za přepážkou rozuměla zhruba každé 15. slovo, nicméně nám zvládla říct, že pro nás žádnou sim kartu nemá. Vyrazili jsme tedy na jinou poštu, na které nám zase paní vysvětlila, že takové služby mají jenom na hlavní pošty (z které jsme ovšem právě přišli). Zastavili jsme se proto ještě ve směnárně, kde pán dlouho koukal do počítače a snažil se nám najít nejvýhodnější nabídku. Jeho snahy jsme si velice vážili… dokud nám nesdělil, že nejlevnější možnost, kterou nám může nabídnout, stojí 90 šekelů (tj. asi necelých 600,- Kč), což se nám za internet na necelý týden úplně dávat nechtělo.

Dost administrativě a vzhůru za kulturou a památkami… Po pár hodinách chůze se ukázalo, že suvenýry na trhu v Jeruzalémě nekoupíme (jak jsem měla v plánu), protože můj druhý nesnáší tyhle typické (úžasné, kouzelné) trhy (plné fantastické atmosféry). Na chrámovou horu se nedostaneme, protože je kvůli Ramadánu zavřená. A procházet starým městem a vyhnout se trhům je nemožné. Když k tomu připočteme, že jsme dnes už ušli úctyhodný počet kilometrů (ještě než jsme se do města vůbec dostali), rozhodli jsme se to zapíchnout a vypravili se zpět hledat naše auto.

Problém byl v tom, že i když bydlíme (resp. naši couchsurfaři) na úžasném místě, nemůžeme tam zaparkovat -> nemůžeme si jen tak přijet odpočinout/zdřímnout. Při vymýšlení místa, kam bychom se na pár hodin uchýlili, než se budeme moct vrátit „domů“, jsme se usnesli, že by bylo fajn, vyrazit k vodě. Jsme přece na dovolený. A nejbližší voda u Jeruzaléma je Mrtvé moře. Vyrazili jsme tedy zpátky k nám domů (bez navigace), já zaparkovala na čtyřky a můj drahý se vydal sbalit plavky a ručníky…

Po cestě nám střídavě zalehávaly uši (nejen kvůli troubení, že zdržujeme provoz, když se naše super kára táhla do kopce svou klasickou rychlostí 20km/hod.), ale výhled byl úžasný. Poušť byla tak rozpálená, že písek byl bílý skoro jak sníh. Ne červený, ne oranžový, ale bílý. V dálce jsme tu a tam zahlédli beduíny pasoucí svá zvířata, u cesty potkávali velbloudy „zaparkované“ pro turisty… Krááása.

K první pláži jsme přijeli přesně půl hodiny před její zavíračkou… tak jsme jeli dál, že jo… Od kamarádů vím, že sice se vyplatí jít na placené pláže, ale ty nonstop a free tam jsou taky. A když zavírají, tak nám vlastně ani nic jiného nezbývá…

O hodinu a bezpočet kilometrů později si začínáme nadávat, že blbější nápady, než máme my, asi nemá nikdo. V průvodci a na Googlu psali o několika plážích u Mrtvého moře… my potkali dvě… jednu těsně před zavíračkou a druhou už zavřenou. Po další půl hodině vidíme malý plácek a na něm zaparkované auto. Mrtvé moře nadohled, v okolí nikde nikdo a my už unavení. Neváháme a parkujeme vedle autíčka, sbíráme své saky paky a vyrážíme pouští k moři.

Realita je taková, že to hrozně páchne. A je to skoro vařící. A přes šutráky se tam nedá ani pořádně vlézt. Ale je to Mrtvé moře a my jsme turisti. Jinými slovy nemáme na výběr. Dobelháme se až k jakési pláži, sundáme oblečení a převlékneme se do plavek (poušť má tu výhodu, že tam skoro na nikoho nenarazíte). Vlezeme do vody, trochu si zanadáváme, uděláme každý jednu fotku, převlékáme se do oblečení a jdeme zpátky. Nahoru. Do kopce. Pouští. V plném slunci. V žabkách. Kdyby blbost nadnášela, nepotřebovali bychom letadlo.

Vzhledem k mé náboženské laxnosti jsem nad proroky nikdy nepřemýšlela… ale… cestou od Mrtvého moře jsem pocítila obdiv k Moježíšovi. On tam ten chlapák v poušti pochodoval jak dlouho a přežil to! Já, které začíná být teplo kolem 35°C ve stínu jsem se plížila k autu krok sum krok rychlostí želvy a modlila se, abych to zvládla dojít, nebo abych umřela rychle a bezbolestně. Mému drahému se asi 6 metrů před autem rozbila žabka. Než si ji opravil, tak jsem ho došla. Chtěla jsem se zastavit a počkat na něj, vážně. Miluju ho. Ale… bylo to 6 metrů od stínu. JEDINÉHO stínu, který existoval na tomhle světě. Nejsem na to hrdá, ale šla jsem dál. Poušť je mrcha.

Nicméně potom, co jsme se vzpamatovali v autě z našeho skvělého výletu, jsme se vydali na zpáteční cestu ke couchsurfarům. Vyšlo nám to časově krásně, takže jsme mohli rovnou zaparkovat. Byla to naše druhá noc u couchsurfařů. Viděli nás po druhé v životě. A nevím, co byl pro ně horší pohled… jestli když jsme přijeli včera, totálně zničení z naší smůly, letiště a toho, co oni nazývají autem, nebo dnes, kdy jsme ušli asi jeden trilion kilometrů po městě, nic nevyřídili, tolik toho neviděli a udělali si puťák na poušti.

Aspoň ta nevědomost je krásná… člověk mohl jít každý den spát s naivní představou, že druhý den už bude líp… lepší totiž nevědět…

Návrat ke kořenům

Tak přesně po dvou letech a jednom měsíci jsem se vrátila zpátky do Izraele… Předcházely tomu desítky hodin plánování, čtení průvodců a Twitterových účtů izraelské armády a hlavních novin + vyslýchání známých, co tam stále žijí, o bezpečnostních rizicích. Zdálo se, že jsem připravená na všechno.

Chyba lávky!

Chtěla jsem svému drahému ukázat, proč o té zemi tolik mluvím, proč mě to k ní tolik táhne (přestože nejsem ani žid, ani muslim a už vůbec ne křesťan) a o čem to všechno bláznění vlastně je.

V rámci plánovací horečky jsem sehnala couchsurfery bydlící na naprosto ideálním místě v centru Jeruzaléma, 5 minut pěšky od Starého města. Našla jsem úžasný, dokonalý a celkem i levný byteček v Haifě, pár metrů od místní dominanty – Bahai gardens. Objednala jsem auto z autopůjčovny, včetně pojištění, klimatizace a GPS navigace. Uzavřela jsem zdravotní pojištění. Zaregistrovala nás do databáze cestovatelů vedené Ministerstvem zahraničních věcí. Směnila jsem dostatečnou částku peněz na izraelské šekely. Vytiskla mapu s barevně odlišenými místy zájmů, které hodlám navštívit. Nakonec (pár hodin před odletem) jsem dokonce i zabalila kufr…. ale NIC mě nemohlo připravit na to, co následovalo…

Den první

Zajištěný odvoz na letiště nás vypustil vstříc svému osudu na Letišti Václava Havla a my se vydali na povinné bezpečnostní pohovory před letem. Možná bylo podezřelé, že jsme tam skutečně byli o více než 3 hodiny dříve (zkušenosti), nebo že mám v pasu jenom izraelská razítka (a vízum). Možná jsem projevila až příliš entuziasmu, ale šli jsme na pěkně podrobnou kontrolu, kdy nám pán projel zavazadla ještě předtím, než nám vůbec vytiskli palubní vstupenku. Ale vesele dál!

O pár hodin později očima probodáváme letištní personál. Touhle dobou už jsme měli sedět v letadle a ať se rozhlížíme jak chceme, žádné letadlo se k naší odletové bráně ani nepřiblížilo. Pomalu se mi svírá žaludek, protože myslím na to, že po přistání máme jenom hodinu na to, abychom si podle předem smluveného času vyzvedli pronajaté auto…

Když přistáváme v Tel Avivu už je nám jasné, že nestíháme. Vzdáme proto marný boj s časem a ani se nesnažíme dostat na správnou pobočku, ale chceme to vyřešit přímo na letišti. Po vystání šílené fronty a vysvětlení situace však paní s omluvným úsměvem krčí rameny a omlouvá se, že jí to mrzí, ale žádné auto nám nedá.

BAM. První facka.

V ČR je samozřejmě národní svátek, takže volat sem a žádat o pomoc českou pobočku by byl holý nesmysl. Chvíli si tedy dovolím panikařit a propadám čirému zoufalství na letištní sedačce. Nepodařilo se nám najít ani stánek, ve kterém bychom si koupili izraelskou simku a mohli tak zavolat alespoň couchsurfarům do Jeruzaléma, že budeme mít zpoždění (vzhledem k tomu, že nemáme auto)…

Panika střídá vztek a tak bojovně vyrážím opět k přepážce, kde už sedí jiná paní. Spustím kulomet vysvětlování a přidám špetku zoufalého výrazu (možná ta špetka byla trochu větší…). Paní přemýšlí a napadá ji řešení a tak začínáme jednat…. Nové řešení nás stojí 173 dolarů, ale auto máme a vesele jedeme směr Jeruzalém (teda až poté, co jsem jako řidič předvedla slušnou show na výdeji auta a v podzemním parkovišti hledala 20 minut výjezd… možná jsem měla zůstat u blond barvy!)

Totálně zdevastovaní si jedeme v tom malém bílém prdítku, co nám na letišti dali (pozn.: v Izraeli v naprosté většině převažují bílá auta, občas se objeví i černá) a divíme se stavu vozidel, které na silnici potkáváme. Jsme na cestě dobrých 80 kilometrů, je čilý dopravní ruch a ještě jsme nepotkali vozidlo, které by nebylo obouchané, slepené izolační páskou, nebo s naprosto kompletní karosérií. Co je nám ale do ostatních, že… a vesele si jedeme dál…. dokud se nepřiblížíme k Jeruzalému. Můj drahý to později zhodnotil tak, že pokud je v Izraeli placka, tak tam ani pes neštěkne a jakmile je to kopec jak blázen, postaví tam město… to sedne i o Jeruzalému… takže jak se tak blížíme, naše prdítko zpomaluje a vypadá to, že každým okamžikem i zastaví. Před očima začínám vidět hvězdičky a vybavují se mi útržky slečny za přepážkou, co nám auto sjednávala, o nějakých 500 dolarů pokuty za jakékoli poškození vozidla.

Když se pomalu začnu obracet na víru (v té oblasti nejdostupnější – nejhlasitější), uvědomíme si, že autíčko je naprosto v pořádku. Jen má tak slabý motor, že dává kopce se stejnou elegancí, s jakou já zvládám schody směrem vzhůru (tj. s téměř nulovou). Necháváme na sebe troubit a pohybujeme se směrem k cíli rychlostí 20km/hod.

 vs. 

Pro ještě intenzivnější zážitek z Izraele nám samozřejmě paní na letišti sdělila (tu veselou novinku), že přestože mám moc krásně vytištěné informace o autu, které jsem si rezervovala dopředu (s klimatizací, navigací, motorem apod., tak naše vozidlo žádnou navigaci nemá. Ale můžeme si ji za krásných 90 dolarů na týden přikoupit (což jsme němým pohledem s drahou polovičkou, šmahem odmítli)…. Takže si to šineme na místo určení rychlostí 40 km/hod. (nahoře už to tak prudké nebylo) a já lovím v paměti, kde bych asi tak měla zatočit a kterou ulicí se kam dostanu…

Nicméně, má paměť mě asi poprvé v životě nezklamala a skutečně jsme dojeli na místo určení na první pokus. Jenže nebylo kde zaparkovat. Všechny místa široko daleko byly na placené zóně a navíc plně obsazeny… takže jsme jeli dál a s hrůzou v očích si všímali, že tam jsou jen samé jednosměrky a tak se každým metrem víc a víc vzdalujeme od místa určení a naše šance, že ho ještě někdy najdeme, výrazně klesají.

Po asi půl hodinovém bloudění Jeruzalémem se nakonec dostáváme (znovu) do oblasti, kam máme namířeno, odstavujeme vozidlo (pravděpodobně někam, kam bychom neměli, ale zoufalství je zoufalství) a vydáváme se hledat dům couchsurferů. Nacházíme ho relativně snadno, nicméně jména na zvoncích jsou psány pouze v hebrejštině a my ani netušíme, v kterém patře naši noví domácí bydlí. Takže procházíme domem nahoru a dolů a doufáme v zázrak.

Ten se objevil v podobě mladého muže v trenkách a tričku, který rozevřel dveře a postavil se před ně. Zkusila jsem štěstí a oslovila ho a on to byl skutečně náš couchsurfer. Asi na nás po tom všem nebyl zrovna nejlepší pohled, protože se nás hostitelé hned po představení ptali, co se stalo. Shrnula jsem tedy naše dosavadní dobrodružství do pár vět a milý couchsurfer se začal obouvat, že jde s námi hledat, kam jsme zaparkovali auto a pomůže nám najít nějaké parkování….

O hodinu později už jsme usínali v pracovně našich drahých hostitelů a doufali, že jsme si na začátek vybrali všechno špatné a teď bude už jen líp…

Chcete pokračování?

Knižní pecky

Nechci to zakřiknout, ale v poslední době jsem měla (opět) štěstí, co se výběru knih týče… vezměme to popořáku:

Já jsem Malála (Malála Júsufzajová, Christina Lambová)

Tuhle knihu jsem si chtěla přečíst okamžitě poté, co vyšla. Klidně v angličtině, pokud nevyjde česky. Proč? Malálin příběh sleduji od začátku… je to totiž příběh dost neobyčejný.

Malála je obyčejná malá holka. Vyrůstá v Pákistánu, obklopená starobylými tradicemi, které sledují islámské, paštúnské a buddhistické kořeny. To, co ji odděluje od ostatních je hlavně její rodina. Vyrůstá totiž ve velmi liberálně-demokraticko-intelektuální rodině. Její otec si splnil sen a založil vlastní školu, ve které Malála prakticky vyrostla. Když čtete první polovinu knihy, nemůžete se úplně ubránit srovnání s Hermionou z Harryho Pottera. Malála je totiž šprtka. Musí být ve třídě nejlepší a volný čas tráví samostudiem. Chce být nejlepší, protože chce využít příležitosti, kterou dostala a chce to někam dotáhnout…

Nicméně k tomu, aby mohla svůj sen naplnit a aby vůbec mohla chodit do školy ji brání jedna taková drobnost… talibán. Malála popisuje ve své knize, jak to vypadalo, když talibánci přišli do jejího města. Jak jimi z počátku všichni opovrhovali, pak začali nabírat první příznivce, když se zaměřili na sociální otázky konkrétního města a nakonec město ovládli pomocí strachu. Byla jen otázka času, kdy fanatici a extrémisti, kteří talibán vedli, zakážou dívkám (krom mnoha jiných věcí) i vzdělání. Ale ani když začali vyhazovat dívčí školy do vzduchu, nezabránili tím dívkám k přístupu ve vzdělání. Do školy chodily oklikou, učebnice schovávaly pod šátky… bály se, ale nevzdávaly se.

Malála, i když samozřejmě také měla strach, ani na vteřinu nepřemýšela nad tím, že by se studiem skončila. Její svobodomyslný otec je pro ni obrovským vzorem a tak díky jeho „kontaktům“ začala s rozhovory pro místní i zahraniční televize, rádia apod. Malála byla sebevědomá díky rodinému prostředí, ve kterém vyrůstala. Její dědeček byl duchovní mluvčí, její otec začal být známý iniciátor a organizátor akcí na podporu vzdělání a ona se jim chtěla vyrovnat….

Povedlo se jí to. Začala být známá a všimnul si jí samozřejmě i talibán. Když ji bylo 15 let, cestou ze školy vtrhli mladí talibánci do „autobusu“, ve kterém Malála jela a postřelili jí do hlavy. V tu dobu už byla Malála relativně „slavná“ a vláda cítila potřebu se o ní postarat. Šlo o politickou otázku, kdy pákistánská vláda tvrdila, že talibán byl na území Pákistánu poražen a celé území je pod kontrolou. Pokud by však mladá dívka, známá díky svému boji za práva žen na studium, zemřela na následky zásahu talibánu, vyšlo by najevo, že to není až tak úplně pravda….

Kniha se čte pěkně. Asi jí budou více rozumět ženy, protože je skutečně napsaná z ženského (a ještě k tomu relativně dětského) úhlu pohledu. Ale rozhodně doporučuji všem, aby si ji přečetli (stejně jako třeba Tři šálky čaje). Pochopíte z ní totiž, že ne každý muslim je terorista. Že většina muslimů má problém s tím samým, s čím mají problém lidi po celém světě a teroristy nenávidí možná ještě víc, než my (protože jim ohrožují – krom jejich životů – i jejich každodenní rutinu). Ale i to, jak nás – „západní svět“ – vnímá běžný člověk z toho světa muslimského. Malála je obyčejná holka, která ráda kouká na své pořady v telce a čte Stmívání pořád dokola… akorát že nosí šátek, mluví arabsky (paštůnsky, anglicky a já nevím jak dál) a bojuje za to, aby mohla chodit do školy.

To, co se mi ale na knize líbilo nejvíc, byla velká vlna solidarity a uznání, která se zvedla napříč celým světem poté, co byla Malála postřelena. Kolik lidí jí nabídlo pomoc, kolik lidí jí skutečně pomohlo a kolik lidí na ni jen myslelo… to bylo prostě úžasné. Dojalo mě, že tolik lidí dokáže nezůstat lhostejní.

Malála byla postřelena ve svých 15 letech. Málokdo ji dával šance na přežití, ale přesně na své 16. narozeniny měla projev na půdě OSN (kde si nelze nepovšimnout jejích naprosto dojatě hrdých rodičů v pozadí) a o rok později se stala nejmladší držitelkou Nobelovy ceny…. a víte co? Tohle není beletristická fantazie…. ale… skutečný příběh.

http://eshop.knihydobrovsky.cz/eshop-jmenuji-se-malala-615618.html

Organizace, kterou Malála založila: http://www.malala.org/

Blog, který Malála tajně psala pro BBC o běžném životě pod nadvládou Talibánu: http://news.bbc.co.uk/2/hi/south_asia/7834402.stm

Moje výpisky:

Táta mi říkával: „Připojím se ke každé organizaci, která usiluje o mír. Jestliže chceš vyřešit spor nebo se zbavit konfliktu, tak úplně první, co musíš udělat, je říct pravdu. Když tě bolí hlava, ale doktorovi namluvíš, že máš břichabol, jak ti pak může pomoct? Musíš mu říct pravdu. Pravda osvobozuje od strachu.

Otci se příčila skutečnost, že většina lidí raději mlčela. V kapse nosil básničku od německého teologa Martina Niemöllera, jenž žil v nacistickém Německu:

Nejdřív přišli pro komunisty, a já jsem se neozval, protože jsem nebyl komunista. Pak přišli pro socialisty, a já jsem se neozval, protože jsem nebyl socialista. Pak přišli pro odboráře, a já jsem se neozval, protože jsem nebyl odborář. Pak přišli pro Židy, a já jsem se neozval, protože jsem nebyl Žid. Pak přišli pro katolíky, a já jsem se neozval, protože jsem nebyl katolík. Pak si přišli pro mě, a tehdy už nezbýval nikdo, kdo by se za mne postavil.

Někdo mi dal knihu Alchymista od Paula Coelha, bajku o mladém pastýři, jenž v honbě za pokladem cestuje k pyramidám, zatímco celou dobu ho má doma. Knihu jsem si zamilovala a četla ji pořád dokola. „Když něco chceš, celý vesmír spojí síly, aby ti pomohl toho dosáhnout,“ píše se v knize. Myslím si ale, že Paulo Coelho se nesetkal s Talibánem ani našimi politickými budižkničemy.

Oživovatel (Seth Patrick)

Tuhle knížku jsem si koupila především díky slevové akci na http://www.ebux.cz jinak bych asi neměla odvahu riskovat. Nemám totiž moc ráda detektivky… Nicméně… díky bohům za slevové akce!

První polovina knihy a větší začátek druhé poloviny mě dostaly a nepustily. Nebyl den, kdy bych do práce dojela ve stejný čas jako vždycky, protože jsem pokaždé přejela zastávku. Pokaždé jsem skončila jinde a pokaždé se musela vracet. Ale stálo mi to za to…. mám ráda ten pocit, když vás kniha pohltí.

Příběh je o tom, že se objevily schopnosti u některých lidí, kdy za určitých podmínek mohou na krátkou dobu oživit zemřelého člověka. Kniha je z doby, kdy jsou oživovatelé běžnou součástí společnosti a pracují buď pro soukromou sféru, nebo v rámci policejního vyšetřování jako forenzní technici sui generis.

Hlavní postavou je mladý oživovatel, jenž svou schopnost objevil, kdy nečekaně oživil svou matku, která zemřela při automobilové nehodě. Po této zkušenosti se uzavřel a žije osamělý život, jehož hlavní a jedinou náplní je práce – oživuje oběti násilných trestných činů a snaží se pomocí jejich svědectví usvědčit vraha. Jeho prostřednictvím objevujeme konkrétnosti toho, co za oživováním je. Nevolnosti, které oživovatele trápí, stejně jako myšlenky a vzpomínky člověka, kterého oživují… Není prostě jednoduché se někomu, kdo právě zemřel, nabourat do hlavy. Navíc někomu, kdo zemřel násilnou smrtí….

Víc raději prozrazovat nebudu…. měli byste mi prostě věřit, že to stojí za přečtení 😛

eshop-ozivovatel-636527.html?slova=o%9Eivovatel

Eleanor & Park

Eleanor & Park od Rainbow Rowell je moc hezká kniha. Naprosto mě překvapila. Podle všech recenzí a anotací, které jsem četla, jsem totiž měla za to, že jde o romantický příběh dvou dospívajících outsiderů…a ano, dá se to tak říct, ale je to hodně, hodně zjednodušené…

Eleanor je zrzka s dost kily navíc. Pihy má snad úplně všude. Její zrzavá kudrnatá hříva nejde zkrotit a její oblečení by se dnes nedalo přirovnat ani k hipsterům… Nemá vůbec nic. Ani kartáček na zuby. Se svými dalšími čtyři sourozenci vyrůstá v jednom maličkém pokoji v domě mámina manžela. Koupelna je spojena s kuchyní tak, že záchod od ledničky odděluje tenoučký závěs. Doma se nikam jít nedá, protože by tam mohla narazit na svého nevlastního otce – alkoholika. V noci musí zaspat křik, když její mámu bije a znásilňuje…. musí to prostě všechno vytěsnit. Přežít. Proplout.

Park je americko-korejský kluk s vlastním pokojem, kde má vodní postel, telefon ve tvaru Ferrari, denně teplou večeři a rodiče, co se až nechutně milují i po X letech manželství. V tomhle městě jeho rodina žije od nepaměti, takže si ho nikdo netroufne šikanovat kvůli jeho polovičně korejským předkům (z máminy strany), ani pro černé linky, které si začal malovat na oči, ani pro to, že byl vždycky trochu divný.

A tyhle dva světy se potkaly. Přes počáteční oboustrannou nedůvěru se do sebe zakoukali a zamilovali. Ona byla vyděšená. On ji nechápal. Bála se kvůli tomu, jak vypadá. Nevěděla, co na ni vidí a bála se, že uvidí nejen její tlusté tělo, nezkušenost a divnost, ale i její rodinu. To, že se občas nemůže vykoupat. Že nemá vlastní oblečení. Že když má štěstí, může si umýt vlasy šamponem pro psy proti blechám. Tluče se v ní její příšerně nízké sebevědomí s fakt zlou domácí situací. V jeho světě si připadá nepatřičně.

Nerozuměl jí. Pořád mu něco tajila. Stavěla mezi ně spoustu ochranných bariér. Neustále jakoby mu utíkala. Připravovala si zadní vrátka… Postupně si začal zvykat. I to patřilo k tomu, jak byla unikátní. Brala mu dech vším co udělala, vším co řekla i tím, jak vypadala… a nechápal, co ona vidí na něm. Tuctovém malém klukovi s asijskými rysy….

Ukázky:

Hudba: Eleanor nemá peníze na to, aby si mohla kupovat baterky do walkmana a pouštět si kazety s hudbou… proto o hudbě spíš sní – až do doby, kdy ji Park nahraje kazetu s písničkama, které prostě musí znát…

„Toho večera Park nahrál na kazetu tu písničku od Joy Division, pořád dokola. Vyprázdnil všechny svoje videohry a Joshova autíčka na dálkové ovládání a zavolal babičce, že k narozeninám v listopadu nechce nic jiného než tužkové baterky.“

První krůčky:

• Když se poprvé vezmou za ruku:

„Kdyby se někdo koukal, co by vlastně viděl? Park si nedovedl představit, jak se tvářil, když se Eleanor dotýkal. Jako někdo, kdo si v reklamě poprvé lokne dietní Pepsi. Přestřelená blaženost.“

„Kristepane. Můžete někomu znásilnit ruku?“

„Sedl si vedle ní a strčil si ruce mezi kolena… Takže se musela natáhnout a chytit ho za zápěstí, než ho vzala za ruku. Obemkla jeho prsty svými a palcem se dotkla jeho daně. Prsty se jí třásly. Park si poposedl a otočil se zády do uličky. „Dobrý?“ zašeptala. Přikývl a zhluboka se nadechl. Oba zírali na svoje ruce. Kristepane!“

• Když si začnou uvědomovat, že se mají vážně rádi:

„Stalo se to tak rychle, že nestačila umřít blahem ani studem.“

„Stýská se mu po ní… Kdo ví, po čem vlastně. Po její tloušťce. Vadnosti. Po tom, že s ním nedokáže mluvit jako normální člověk. Co na tom. Ať už ji má rád z jakéhokoli úchylného důvodu, je to jeho problém. Ale má ji rád, tím si byla jistá. Aspoň prozatím. Pro dnešek.“

„Asijský chlapi nikomu nepřijdou sexy,“ řekl nakonec Park. Musel od ní přitom odvrátit pohled -úplně stranou, otočil se od ní celou hlavou. „Aspoň tady ne. Předpokládám, že v Asii s tím Asiati problém nemají.“

• Nesmysly, které se SKUTEČNĚ holkám honí hlavou:

„Park se k ní dychtivě otočil. Jeho tvář se ocitla bolestně blízko její. Mohla by mu dát pusu – nebo hlavičku – než by stačil uhnout.“

„Když já se bojím, že ho zapomeneš,“ řekl tiše. Tužkou jí odhrnul vlasy z očí. „Nezapomenu,“ prohlásila. Nikdy. Nejspíš bude vykřikovat Parkovo číslo ještě na smrtelné posteli. Nebo si ho dá vytetovat přes srdce, až ho jednou konečně omrzí.“

„Nic hezčího si nedovedla představit. Nejradši by s ním měla spoustu dětí a dala mu obě ledviny.“

„Jedno oko měl tak nateklé, že nešlo otevřít, a nos opuchlý a fialový. Bylo jí do breku. A měla chuť ho políbit. (Protože zjevně měla chuť ho líbat za jakýchkoli okolností. Park by jí mohl říct, že má vši a lepru a v puse hnízdo cizopasných hlístů, a ona by si jen přetřela rty balzámem. Ach bože.)“

„Co teď věděla, ale před dvěma hodinami ještě ne: – Park byl pokrytý kůží. Všude. (…) všechna byla jeho. A všechna byla úžasná. – I ona byla pokrytá kůží. A jak se ukázalo, její kůže byla protkaná supersilnými nervovými zakončeními, která po celý její dosavadní život nedělala ani ň, ale jakmile se jí dotkl Park, ožila a pálila jako oheň a led a včelí žihadla. Všude, kde se jí Park dotkl. – Ačkoli se příšerně styděla za svoje břicho a pihy a za to, že jí podprsenku drží pohromadě dva zavírací špendlíky, touha po Parkových dotecích tenhle stud spolehlivě přebíjela. A když se jí dotýkal, zřejmě mu nic z toho nevadilo. Něco se mu dokonce i líbilo.“

„… prohlíželi si Parkovy staré školní fotky a sem tam si ukradli pusu. Když ho viděla jako malého chlapečka, chtěla ho líbat tím víc. (Úchylné, ale co. Dokud nezačne mít nutkání líbat opravdové malé děti, nebude si s tím dělat hlavu.)“

„Snažila se moc nežasnout nad Parkovým řidičským uměním, ale pokaždé když přejel do jiného pruhu nebo se podíval do zpětného zrcátka, přistihla se, jak to s ní cloumá. Stejně dobře si mohl zapálit cigaretu nebo poručit skotskou s ledem, prostě jí připadal o tolik starší…“

• Když přišla na řadu první pusa:

„Eleanor uvažovala, že mu dá pusu, a to nebyl ani trochu dobrý nápad – o líbání nevěděla vůbec nic. Samozřejmě viděla milion polibků v televizi (ať žijou sitcomy), ale tam nikdy neukazovali technické detaily. Kdyby se Eleanor pokusila dát Parkovi pusu, dopadlo by to, jako když malá holčička chce, aby se políbili její Barbie a Ken. Prostě jim praští hlavami o sebe.“

To všechno mě pravidelně cestou do práce a z práce rozesmávalo. Ale… podle mě, ta kniha není romantická. Respektive je romantická, ale to není její hlavní jádro. Není to její určení. Ta kniha je o rozdílnosti světů, neférovosti různých podmínek. O dospívání. O budování si vlastní osobnosti. O šikaně. Zlé šikaně. O strachu o sebe a o ostatní. O rozhodování rodičů, které má dopad na život dětí. O alkoholu. O násilí. Krása romantiky, která v knize je, prostě dokresluje to všechno.

Co já si pamatuju z puberty, tak byť to bylo krásné období, bylo plné strachu. A o tom tahle kniha podle mě je. Ať už ze strachu o holý život, o to, jestli se někomu budu líbit, jestli nejsem moc tlustá, kdy dostanu svoji první pusu, jestli si zasloužím tak skvělého kluka, nebo prostě strach jestli to všechno za to vlastně stojí…

Když jste v pubertě a zažíváte svoje poprvé… a všechno je tak hrozně zásadní a definitivní….

http://eshop.knihydobrovsky.cz/eshop-eleanor-a-park-636520.html

Malý pražský erotikon

Asi si zasloužím ukamenovat, zlynčovat, nebo něco podobného… ale… obecně se dá říct… že nemám ráda českou literaturu. Dokonce ani Kunderu (a je to venku!). Samozřejmě se najdou i výjimky. Nejsem přece rasista/xenofob a podobná hezká slovíčka. Ale pokud to není nutné, české literatuře se povětšinou vyhýbám.

Tuhle knížku mi přinesla do práce kolegyně. Že si ji musím přečíst. Že je přesvědčená, že se mi bude líbit. Ach jo. No… když jsem přelouskala 100 roků samoty, tak přelouskám už asi všechno, tak jsem se do toho z povinnosti dala.

Ze začátku jsem měla strašnej maglajz v postavách. Děj knihy totiž sleduje osudy dvou rodin. Honza & Marta, Zbyněk & Táňa… Táňa je lesbička, Marta je sexbomba, Zbyněk je na holky, Honza je hodnej vrcholovej sportovec. Můj boj se zapamatováním postav a kdo patří ke komu prodloužil i fakt, že mezi dvěmi manželskými páry došlo k vzájemné nevěře a já byla zmatená jak králíček úplně.

Nicméně jsem vytrvala a nevzdávala se… Navíc, ač mi přišlo, že je knížka dobrá (ale nijak zářná), okolí mi říkalo, že se při ní nějak často směju…

A ani nevím kdy a jak, ale najednou mě měla. Zvykla jsem si na autorův styl vyprávění natolik, že jsem ho prostě potřebovala denně. Rodiny už byly jako moji staří známí a chtěla jsem vědět, co je čeká dál. Jak se to vyvine. Kde a jak to skončí…

I když jsem ke knížce ze začátku přistupovala s rozpaky, získala si mě. Je napsána čtivě, vtipně, svěže a vyloženě „vypravěčsky“. Zlepšovala mi náladu, ale zároveň mě i uváděla do těžkých myšlenek, kde asi tak já budu za 20 let. Jestli i mně bude má drahá (a snad stále věrná!) polovička taky podvádět, nebo jestli budu já na pokraji zhroucení? Možné je cokoli…

Tohle je ten typ knihy, který v každém vyvolá něco jiného. Hrozně záleží na tom kdo ji čte a hlavně v jakém životní období se zrovna nachází (případně co už má za sebou)…

Rozhodně ji doporučuju všem (kromě mé maminky… červenala bych se při pomyšlení, že si čte ty samé pasáže… viz název knihy).

Stránky autora, Patrika Hartla: http://www.patrikhartl.cz/9-theme-sample-content/bubbles/36-maly-prazsky-erotikon

Kniha zde: http://eshop.knihydobrovsky.cz/eshop-maly-prazsky-erotikon-643403.html

První knihy v roce 2015

JAMES CLAVELL – GAIDŽIN

James Clavell je můj oblíbený autor. Přečetla jsem od něj (skoro) všechno, co se dalo. Je pro mě osvědčená jistota a tak po jeho knihách sahám automaticky, aniž bych si pročítala recenze nebo anotace. A přesně tak to bylo i s Gaidžinem. Díky tomu, že už znám jeho (velmi čtivý) styl psaní, ani mě tolik nevyděsil počet stran – 1.390 stran bylo oproti předchozímu Tchaj-panovi jako nic.

Tentokrát se z Číny přesouváme do Japonska. Jokohama, Kanagawa, Edo, Kjóto a hlavně (ulice) Tokaido, která je spojuje a na které se (skutečně) stala důležitá historická událost – napadení obchodníků ze západu samuraji. To odstartovalo příběh o mladém Tchaj-panovi Vznešeného domu, Malcolmovi Struanovi, jeho zakázané lásce (Andělské cecíky) a obchodně-vojenským tahanicím. Ono.. na první pohled to asi nevypadá nic moc, ale když příběh po 1390 stránkách skončil, ještě týdny jsem přemýšlela, co se mohlo stát dál. Hodně čtenářů se vžívá do příběhů natolik, že jim potom hlavní hrdinové chybí a přemýšlí o příběhu dál. – já to tak mám také, ale díky (asi vrozené?) skleróze mi to vydrží většinou tak 2-3 dny… teď už mě to ale drží třetím týdnem.

Clavellovy knihy jsou prostě knihy propracované, čtivé, podrobné (ale nikdy ne přehnaně), které vás vtáhnou natolik, že máte chuť si nastudovat v mezičase podrobnou historii země, ve které se děj odehrává. Je to prostě Pan spisovatel… tedy byl… kdyby neumřel těsně po dopsání druhého dílu Gaidžina, myslím, že by se jistě dočkal třetího dílu, protože přesto, že děj není vyloženě neukončený… spousta věcí mi tam chybí doříct.

Co mě hodně překvapilo bylo, že mě donutil změnit názor. Znáte to, začtete se do knihy a po chvíli je vám jasné, které postavy máte rádi, které ne a do kterých byste se uměli vžít. Na začátku (resp. v 90% knihy) je jen jedna ženská postava ze západního světa – Francouzka Angueliqe (Andělské cecíky). Ze začátku mi vadila, pak jsem si na ni zvykla a na konci knihy? Naprosto jsem ji chápala, fandila a podporovala… trvalo to sice nějakých tisíc stránek, ale změnila jsem názor.

http://eshop.knihydobrovsky.cz/eshop-gaidzin-9643.html?slova=Gaid%9Ein

Pierre Dukan – Muži to rádi oblé (aneb Proč se přirozená krása stala tabu)

Dlouho jsem vybírala, co dám svojí kamarádce jako dárek k narozeninám. Na přítelovu „žádost“ se velmi zaměřila na svou postavu a když neběhá, tak je ve fitku a nebo na svahu. Já – jakožto známá odpůrkyně sportu – jsem si vzala za úkol ji z toho vyléčit, zejména poté, co mi nad třetí lahvinkou vína přiznala, že sport z duše nesnáší. A tak jsem původně vybranou The Body Book od Cameron Diaz (která je stejně všude vyprodaná) zaměnila za Muži to rádi oblé. Název – cajk, obálka (Marylin Monroe) – velmi cajk, recenze – (krom jedné) cajk.

Nadšené recenze (a obálka s Marylin Monroe) mě nakonec tak nahlodaly, že poté, co jsem kamarádce předala koupenou knížku, jsem si zaběhla do knihovny a půjčila si jí také. Emoce, které se u mě při jejím čtením střídaly, se snad ani nedají spočítat.

Začala jsem fascinací. Kniha mě chytla. Prvních 100 stránek jsem přeblafla úplně bez dechu. Na Twitter a drahé polovičce do zpráv, jsem neustále posílala ukázky, protože jsem se prostě MUSELA podělit. Najednou do sebe všechno začalo krásně zapadat. Proč mají ženy prsa natrvalo (nejen kvůli kojení), proč se milujeme (hlavně?) zepředu, proč jsou lidské samičky dostupné k sexu nonstop, proč ženy nemají srst, přestože lidská mláďata mají stále reflex uchopení srsti své matky, kde se vzala lidská láska a kvůli čemu vznikla (bílkoviny holoto, bílkoviny!), až po zjištění, že krůta, která neslyší své mláďátka pípat, je uklove k smrti. Prostě chápejte… fascinace! Evoluce je super věc, ale když vám to někdo naservíruje na pár stránkách jako na stříbrném talíři tak, aby to všechno zapadlo do sebe, to je teprv pecka!

Už už jsem chtěla knihu vynášet, jako to nejlepší, co jsem si mohla přečíst a začala uvažovat o zakoupení desítek vydání, které bych rozdala všem svým kamarádům, když tu jsem se dostala do druhé části knihy a přišlo velmi tvrdé vystřízlivění. Fakt nevím, jestli se první část, která mě tolik nadchla, zakládá na pravdě. Teorie tří mozků, evoluční změny kvůli naší sexualitě… všechno to znělo hezky, ale jak bych mohla věřit takovému autorovi? Nemůžu říct, že je to špatný člověk, ale pár věcí říct můžu: 1) hrozně rád se poslouchá – je to (asi) starší ročník, pro který je typický „za nás bylo líp“, „dnešní doba je špatná“ a „já jsem doktor – odborník, JÁ to vím nejlíp!„; 2) je to šovinista – chvíli jsem uvažovala, že bych mu počítala kritiku toho, že ženy nosí kalhoty a co hůř…. CHODÍ DO PRÁCE! :O 3) hrozně rád se poslouchá – vím, že už jsem to uvedla, ale bylo to fakt STRAŠNÝ!

Nicméně… abych byla spravedlivá (aspoň já)… pokud knihu čte žena se zdravým sebevědomím, která ale občas řeší, že by nějaké to kilo měla/mohla shodit a dokáže se oprostit od šovinistických poznámek, nebo naopak žena, která má skutečně velké mindráky a ani špetku feminismu, není to tak špatná kniha. I já (se svými 54 kg – je to venku!) jsem se tam párkrát našla… Je to prostě téma.

http://eshop.knihydobrovsky.cz/eshop-muzi-to-radi-oble-aneb-proc-se-prirozena-krasa-stala-tabu-536695.html?slova=Mu%9Ei+to+r%E1di+obl%E9

P.S.: dámy, pokud jako já podlehnete na začátku knihy nutkavé touze se s ní  podělit svému partnerovi, smiřte se s tím, že vám pak do konce života bude říkat samičko.

(Zdroj: http://giphy.com/gifs/dont-speak-cover-mouth-hPUm88VMjUIM0)

Břetislav Tureček – Nesvatá válka o svatou zemi

Když už jsem byla v tý knihovně, nešlo si nevšimnout téhle knížky… už nějakou dobu mi slibuje kamarád, který se s autorem osobně zná, že mi ji půjčí… no, nestalo se tak a to čekám docela dlouho, takže jsem se chopila iniciativy a půjčila jsem si jí sama.

Zatím jsem víceméně na začátku, ale musím říct, že se mi líbí. Po půl roce v Izraeli a načteným co se (o tomto tématu) dá, musím říct, že se s autorem (zatím?) shoduji na spoustě věcí. Takže pokud se někdo o dané téma (nebo oblast) zajímá, rozhodně můžu doporučit, protože je vidět, že se autor vyzná.

http://eshop.knihydobrovsky.cz/eshop-nesvata-valka-o-svatou-zemi-10848.html

Dokonalá žena – zn. vrácení peněz

Snažím se být dokonalou manželkou. Jenže, má to drobný háček… nejsem vdaná. Dokonce ani zasnoubená. A ještě nějaký ten pátek nebudu… a pokud zrovna na mě netlačí okolí (babička, vdané kamarádky, věčně svobodní kamarádi-seladoni), tak mi to vůbec nevadí. Přesto – snažím se být dokonalou manželkou.

Tahle zářná myšlenka mě napadla, když jsem dnes vyprováděla svého milého a když se za ním zavřely dveře, já očima přelétla tu spoušť, co teď musím uklízet. Co mi dalo práce, uklidit včera byt před jeho příchodem, udělat ze svého lehce nemocného já na pohled naprosto zdravé a krásné já (viva la make-up!) a když dorazil, být neunavenou, odpočatou, příjemnou společnicí a připravit nám večeři dle jeho přání!

Drobné zhroucení nervů přišlo až ve chvíli, kdy se chtěl drahý projít… v 11 v noci… do větru dosahujícího (zcela určitě) sílu orkánu. Nesměle jsem navrhla, že jsem sice NAPROSTO ZDRAVÁ! ale… že bych se cítila na procházku v noci, v lednu, v dešti a větru… to že jako úplně ne. Souboj vůlí jsem (jako vždy) neustála a když jsem se začala zvedat, že teda jdu vyhrabat oteplováky a bohové ví co ještě, rozesmál se drahý s tím, že není cvok a do toho psího počasí taky nejde, chtěl mě jen poškádlit.

Dnes dopoledne, místo uklízení (které mě ale stejně čeká), jsem se vrátila do vyhřáté postele a dočetla už měsíce rozečtenou knihu.

Nemá cenu se nějak přemáhat. Moji dokonalost nedokáže docenit ani můj dokonalý drahý.

Je bezesporu úžasné, že mu uvařím cokoli chce (a většinou spoustu věcí, které ani vůbec nechce), peču o sto šest, vyjmenuju všechny hráče jeho oblíbeného fotbalového týmu (i když mi stále unikají některá pravidla, umím se velmi rozhořčit nad rozhodčími a dokonce i pohanit trenérův výběr), ač prvotním založením bordelář, jsem ze svého bytu vykouzlila úžasné a kouzelné hnízdečko (i když je to teda boj na život a na smrt, to udržovat), tak on si toho asi ani moc nevšimne… a i kdyby jo, tak by tyhle věci dělala i nějaká jiná, kdyby nebylo mojí maličkosti.

Takže si musím zapamatovat: žádný diplom za zásluhy asi nedostanu…

(zdroj: http://giphy.com/gifs/reaction-dance-smile-12PB7l1dHrmJ3O)

P.S. Autorka tohoto blábolu si žádným způsobem nestěžuje, protože je šťastná 🙂

Co jsme propásli…

V poslední době mě naprosto zrazuje technika… Přišla jsem tak o několik nápadů, o které jsem se chtěla podělit, ale nerada bych přišla (zapomněla) na příběhy, které jsem přečetla…

Bude to dlouhý… takže ve zkratce… je to: Tobiáš Lolness, Hejno bez ptáků a Smolný rok.

Tobiáš Lolness (Timothé de Fombelle)

Tuhle knížku jsem dostala do rukou na doporučení. Nikdy jsem o ní nic nečetla, nikdy jsem o ní nic neslyšela. Bylo mi řečeno jen, že je to pohádka pro dospělé… A je to pravda. Je to krásná pohádka (jak pro děti, tak pro dospělé), která byla milým pohlazením. 

Je to příběh malého kluka… Má necelé 2 milimetry a spolu s ostatními žije na stromě. Je to jejich svět, jejich „planeta“, kde své životy prožívají celé generace. Neumí si představit život mimo/za jejich strom. Nevidí, že jsou částí většího celku. Dokonce ani strom nevidí jako samostatnou živoucí věc, ale jen jejich prostředek k žití – věc.

Změní se jejich pohled po prodělaných revolucích? Otevřou se jim oči, nebo je ovládne politika strachu? Jako v každé pohádce i tady to dopadne dobře… ale i když to tušíte, stejně vás baví číst dál. Můžete si všímat podobností s lidskou historií a přirovnávat, nebo na sebe nechat působit vymyšlený svět. Tak jako tak jde o hezké čtení. 

„Mai už neměla pocit, že ji někdo okradl o její štěstí. Na jedné straně bylo Miino štěstí, a na druhé straně to její, které se ubíralo trochu křivolakou a zdlouhavější cestou.

Ale copak si někdo může myslet, že nejkrásnější cesty musí být vždycky nejkratší?“

 

„Při té krátké cestě od jezera k domu nemyslel na bitvy, které ho ještě čekají. Díval se za ně, dál za obzor. Díval se na život, který se otevře na konci boje… Život, který chtěl trávit jinak: pozorovat, jak se otáčí slunce, jak kyne těsto na chleba, procházet se ve dvou nebo ve třech a držet se s někým za ruku.

Sladký život, v němž největším dobrodružstvím je vydat se uprostřed noci k pavoučí síti vyprostit chycenou mušku. Probudí vás soused. Kolem sítě svítí lampy. Je slyšet smutný bzukot. A když konečně muška vylétne, ozve se „sláva“, zbývá pozvat všechny na skleničku, celý dům se probouzí.

Takový příjemný život by teď Tobiášovi stači. Jen tu a tam nějaká mrzutost, dobrá zpráva, malé neštěstí: „Na západní straně spadla větev.“ „Víš, že krásné Nini se narodila trojčata?“, „Cvrčci se nějak zpozdili“, „Dnes v noci bude sněžit“…

Tobiáš věděl, že v tom dlouhém boji, který vedl tolik let, nehledal nic jiného. Nic jiného než tahle malá nic.“

Hejno bez ptáků (Filip Doušek)

Už to jsou (skoro?) 2 roky, co jsme s @Lisarah šly na setkání s Filipem Douškem, kde představoval svou (tehdy) novou knihu Hejno bez ptáků. Příběhem a vyprávěním autora jsme byly natolik fascinované, že jsme si obě knihu na místě koupily, přestože jsme to rozhodně ani jedna neměly v plánu… a právě výjimečnost pořízení téhle knihy způsobovala, že jsem odkládala její přečtení více a více… chtěla jsem na ni mít plný klid. Žádné státnice, žádná diplomka, žádná škola… prostě jen já a kniha.

Povedlo se. Dočkala jsem se. A já se strašně nudila. Nebýt toho všeho haló okolo (které jsem si způsobila sama svým těšením) a své (možná trapné, leč bohůmžel existující) zásady, že knihu dočtu vždycky (neb když jsem dočetla 100 roků samoty, dočtu už všechno!), trápila jsem se i u Hejna.

Kniha pro mě byla zklamáním. Možná to bylo tím, že hlavní postava patřila do světa matematiky, který je mi tolik vzdálený. Možná proto, že mi hlavní postava byla vrcholně nesympatická a krom dívky, ke které se nechoval „jak by měl“, mi v celé knize nebyla jediná postava sympatická. Nebo proto, že se autor hodně opakoval. Stejné fráze, jejichž důležitost poznáme i podle toho, že jsou, slovo od slova, několikrát zopakované. Myšlenkové pochody hlavní postavy obstarávají hlavní děj knihy. Nedá se tak vyloženě říct, že by šlo o příběh, jen o zaznamenané filozofování a „dospívání“ jedné postavy – zde zrovna té hlavní. Ale možná jsem to všechno jen špatně pochopila.

„Její život byla skládačka z dílků. Postupně je obracela obrázky vzhůru a ony do sebe časem podivuhodně zapadaly. Proč by je měla chtít rovnat do řady?“

 

„Ten, kdo žije bez bláznovství, není tak moudrý, jak se může zdát. – Francois de La Rochefoucauld“

 

„Toho by se žena na nevěře měla obávat nejvíc, uvědomil si. Ne představy, jak muž vsouvá prsty do napjatých kalhotek cizí dívky. Ani levobočků. Ale jednoho úterního večera, kdy se muž cestou z práce zastaví u milenky. Po souloži (která není nikterak fantastická, naopak, čím dál víc se blíží souloži manželské jako Achilles pronásledující želvu), po té souloži bezmyšlenkovitě hodí ponožky do jejího prádelního koše; odejde do kuchyně; otevře ledničku, aby si uřízl kolečko salámu (který tam náhodou je), otevře si pivo a pustí fotbal. Do konce týdne si navykne na novou cestu do práce a z práce a až v neděli odpoledne si uvědomí, že ten božský klid jsou děti, které tu nejsou. Ohlédne se, kdo vaří večeři, a tu pozná, že je s cizí ženou v cizím bytě. Zakroutí hlavou, poškrábe se v podpaží a natáhne nohy na stůl. Libovolné úterý.“

 

„Někdy příliš dlouho hledíme na dveře, které se zavírají, takže si pozdě povšimneme těch, které jsou otevřené.“ – Alexander Graham Bell

 

„Žití je ta nejvzácnější věc na světě. Většina lidí jen je, nic víc.“ – Oscar Wilde

 

„Jakmile jeden člověk uchopí vešěkerý svůj potenciál, Ninuško, jakmile ovládne své volby a podmaní je jedinou, jakmile chaos protne vůlí, pak může sám sebe vrhnout nesmírně daleko, mnohem dál než je přirozené a rozumné. Neboť přirozené je hopsat do kaluží, jak to děláš ty. Vysedávat po kavárnách a rozhlížet se, jak to dělám já. Přirozené je propadat okouzlení, nechat se svádět novotami, toulat se a objevovat, chránit své pohodlíčko. Okounět a brouzdat se světem. To činí zdravý a vyrovnaný člověk, dcerunko, jenž je otevřený novému dni. Z duhy životních radostí touží zahlédnout každý odstín a nutně tak své zdroje rozdrobí. Zdravý a vyrovnaný člověk nikdy nedosáhne toho, co naprostý fanatik.“

 

„Cenil si intelektu tak, jako si boháči cení konta. Krasavci, kradmých pohledů. Slavní, počtu fanoušků. Siláci, svalové hmoty. Ono je svůdné zvolit měřítko tak, aby z toho sám vyšel co nejlépe.“

 

„Potíž s člověkem je dvojí. Nepochopí pravdy, co jsou složité; a zapomene pravdy, co jsou prosté.“ – Rebecca West

 

„Toito

Ukázal na dívku, a tím pojmenoval chlapce.

Ukázal na oblohu, a tím pojmenoval zem.

Rozděloval, a tím slučoval.

Slučoval, a tím rozděloval.

Nazýval, a tím zamlčoval.

Zamlčoval, a tím nazýval.

Srovnával, a tím odlišoval.

Odlišoval, a tím srovnával.

Vyzdvihoval, a tím přehlížel.

Opovrhoval, a tím pečoval.

Miloval, a tím opomíjel.

Vždy konal to i to, jako světlo vrhá stín.“

 

„To není žádná taktika, miláčku, to je to zvíře ve mně.“ – Elvis Presley

 

„Znáš ty lidi, co ani neví, jak šťastní jsou. Ty, co dostali od rodičů, co šlo. Lásku, místo ve světě, úsměv, podporu, svobodu, třeba i nějaké peníze, ale především tu jejich bezstarostnost. Ty ji v nich vidíš na první ťuk, ale oni ne, nevědí o ní, protože ji měli vždycky. Nikdy nemuseli projít tou sebezničující, sebeurčující válkou, v niž se jeden rozerve na cáry v matné naději, že se časem seskládá jinak.“

 

„Vítězové jsou k jejich perspektivě sice slepí, ale pohled poserů je trvanlivější, protože v dostatečně dlouhém období to posere každý.“

„Dějiny jsou příběhem složeným z epizod. Každá epizoda získává význam nejen ve vztahu k epizodám předchozím, ale i k těm následujícím. (Píšu o lásc.) Proto se musí uzavřít mnoho epizod následujících po té, která nás zajímá.“

 

„Lépe jest v bláhové naději sníti, před sebou čirou temnotu, nežli pak pravdu odhaliti, strašlivou poznat jistotu.“ – Karel Jaromír Erben

 

„Nezměníš-li směr, mohl bys skončit tam, kam máš namířeno“ – Lao-c´ 

 

„Dál pokračuje život. Život totiž vždycky pokračuje dál. Z toho, co se zdálo jako úplný příběh, udělá epizodu, a z toho, co vypadalo jako dokonalá přítomnost, jen jeden z mnoha souběžných časů.“

Na druhou stranu… musím přiznat, že Hejno bez ptáků má prostě styl. Je propracované a zachycuje skvělé myšlenky. Líbí se mi, že má čtenář hned na začátku na vybranou, čím začne. Je vidět, že si autor nastudoval velké množství materiálů z mnoha oborů. Například jeho výklad tarotu, nebo mýtických (pohanských) praktik, byl v jinak převážně matematické knize naprosto kouzelný a dech beroucí. Klobouk dolů, před skvělými nápady.

Smolný rok (Joshilyn Jacksonová)

A to nejlepší nakonec. Tahle kniha je prostě paráda. 

Hlavními postavami jsou 3 ženy. „Velká“, která v 15ti otěhotní a navzdory své baptistické rodině porodí zdravou a pekelně zlobivou holčičku, které říká „Malá“. Malá je pravým opakem své (skoro vzorné) matky a po četných zkušenostech s alkoholem i drogami i ona v 15 letech otěhotní a porodí holčičku. Teď je 15 let jí. Mosey. Všechny tři očekávají, jaká smůla je potká tentokrát a nakonec se nestačí divit. Malou potká mrtvička, při které ochrnula na půl těla. A díky tomu nečekaně vyjde najevo tajemství. Najde se kostra malé Mosey, která se nedožila ani prvního roku. Kdo je tedy ta 15 letá holčička, s kterou Malá přišla v náručí, aby se jednou pro vždy vyléčila z drogové závislosti?

Tak by možná zněl suchý popisek knihy. Má zajímavý děj, o tom žádná. Čtenáře neustále zajímá, co bude dál a jak to nakonec všechno bylo… ale kdyby zrovna tahle kniha postrádala příběh (který mi tolik chyběl v Hejnu), ani by mi to nevadilo. Postavy jsou zajímavé samy o sobě, autorka píše velmi čtivě a…. prostě se stane součástí čtenářova života… nenápadně, ale přece.

„Buzíčci“, „Jsou i jiní lidé“, „Ztracená manželka“

Buzíčci, Jsou i jiní lidé a Ztracená manželka jsou knihy, které mi posledních 10 dní dělaly společnost. Povětšinou skvělou společnost, musím říct.

BUZÍČCI (Jan Folný)

Dočetla jsem je dnes odpoledne, takže píšu hezky za-čerstva (za-tepla?).

10 povídek, které tvoří jeden celek, „velký příběh“. Tak to mám ráda.  Buzíčci mě dostali, přestože první kapitola ve mně příliš nadšení nevyvolala… ale vyplatilo se pokračovat.

Pražský „homo svět“ pro mě není velkou neznámou a možná proto mě kniha vůbec nešokovala. Naopak. Autor velmi přesně popsal to, co jsem si prostřednictvím svých gay kamarádů zažila a co jsem sama vypozorovala  při protančených nocí v Termixu a ve Valentinu: svět pozérů, metrosexuálů, rozpačitě a naivně se rozhlížejících „nováčků“ až po „staré kurvy“ (bičis).

Každý z protagonistů knihy hledá svoji velkou lásku. Každý se za ní vydává jinak a (skoro) každého potkávají jen samá zklamání. Otázkou je, jestli si za to tak trochu nemůžou oni aktéři sami… Jinými slovy… stejné jako v tom našem, hetero světě. Akorát, že „my“ máme o trochu větší rybníček, nejsme (snad!) tolik promiskuitní a málokomu se o „nás“ povede napsat tak výstižnou a vtipnou knihu, jako Janu Folnému o tom našem pražském buzinci. 🙂

JSOU I JINÍ LIDÉ (George Blecher)

Další povídková kniha… tentokrát však na sebe příběhy vůbec nenavazují a nijak spolu nesouvisí (což mě vždycky trochu mate, protože prvních pár stránek hledám paralely s předchozími příběhy… však víte… co kdyby náhodou).

Do první poloviny knihy jsem se musela vyloženě nutit a četla jen proto, že já VŽDY knihy dočítám (když jsem dočetla 100 roků samoty, tak už dočtu všechno… bleh). Ale když se půlka přehoupla, přistihla jsem se, že se začínám těšit, až si zase najdu čas na to knihu otevřít… Možná jsem si na autorův styl zvykla (i když používání slůvka „mně“ za každých okolností, mě občas prostě zatahala za oko), možná prostě  jsou ty lepší povídky zařazeny až nakonec… ale ve výsledku to byla fajn kniha.

„A věda to o ní i o sobě, nemusel bych čelit oné nejkrutější pravdě, jejíž přijetí je možná naší jedinou záchranou – totiž že naše životy jsou souhrnem  našich záměrů a neschopnosti je uskutečnit?„

„Přesně to jsem chtěl vždycky o ženách říkat. O čem každý muž ve svém nečistém malém srdci ví, že je pravda. Ženy jsou neporazitelné. Přinejmenším ty správné ženy.

„Potom, když jsme šli s Bev a Charliem do té španělské restaurace a ty jsi říkal, že ti to připadá, jako kdybychom se znali už dlouho, cítila jsem úplně to samé. Myslím, že vím proč. My jsme oba takoví ti lidi, co neskrývají své city. (Možná mluvím jen o sobě, ale třeba se v tom poznáš…) VŮBEC to neber jako kritiku, ale myslím, že kdybys měl tu možnost, klidně bys zastavoval lidi na ulici, chytal je za límec a říkal jim všechny ty krvavé podrobnosti těch věcí, které jsi zažil, a nedalo by ti to, dokud by to opravdu neprocítili stejně hluboce jako ty. Já jsem úplně ze stejného těsta. Kamarádi o mně říkají, že je úplně ničím tím, jak se dokážu nadchnout pro každého nového zpěváka nebo herce nebo omáčku na špagety…“

ZTRACENÁ MANŽELKA (Alyson Richmanová)

Na tuhle knížku jsem byla hodně zvědavá. Autorkou je „čistokrevná“ Američanka, která popisuje milostný příběh odehrávající se (povětšinou) v Praze za druhé světové války. Knížka je vedena ve dvou časových rovinách (současnost a válečná, 60 let stará minulost) a zároveň ve dvou pohledech (on a ona).

Dva mladí lidé se do sebe zamilují. Ona Židovka, on Žid. Svou lásku tají kvůli zhoršující se předválečné náladě, ale když začne být hodně zle, přiznají se svým rodinám a s jejich požehnáním se vezmou. Nicméně už bylo pozdě. Minimálně pro ně. Osud tomu chtěl, že si Lenka – hlavní hrdinka – musela vybrat, zda uteče se svým novomanželem a jeho rodinou do Ameriky, nebo zůstane v Praze se svou rodinou… tatínkem, maminkou a mladší sestrou. Rozhodla se zůstat a válka ji semlela.

Předtím, než byla nucena odejít do koncentračního tábora, dozvěděla se Lenka, že Josef s celou rodinou zahynul na cestě z Anglie do Ameriky…. a o několik let později se Josef (který nehodu lodě přežil) dostal zprávu, že Lenka zemřela v Osvětimi…. Z dvou rodin po válce zbyli jen oni dva. Nikdo jiný. A nevěděli o sobě. Museli žít dál. Se všemi ztrátami, které však s přibývajícím věkem neubývaly.

Až teď, na svatbě svých vnoučat, se Lenka s Josefem znovu potkávají. Dva staříci, už nedoufající a něvěřící, že by něco takového bylo možné.

Shrnutí zní kýčovitě. Nicméně knížka je napsaná vážně moc hezky. Nikde nepřehrává, je věcná a má své momenty. Čte se skoro sama a vyvolává v čtenáři chuť zjistit, jak to vlastně všechno bylo a pokračovat ve čtení dál a dál.

Navíc musím obdivovat autorku, která vystihla Prahu tak dobře, že by rodilý Pražák nepoznal, že není od „našince“.

„Přesto v ochranném krunýři zely trhliny, z nichž občas vyhřezly hluboké palčivé city. K těmto okamžikům patřilo narození dcery. když jsem ji držela v náručí a viděla v jejích modrých očích vlastní odraz, zaplavila mě dusivá vlna emocí. Hladila jsem ji a obdivovala dokonalost nového stvoření. Měla matčino vysoké čelo, mou drobnou bradu, otcovy tmavě hnědé vlasy. A poprvé jsem poznala, že navzdory časově omezené době, kterou na tomto světě strávíme, zde stále existuje kontinuita, protože tělo uchová vzpomínky na ty, kteří odešli před námi, ať už je to ve fyzické podobě nebo v povahových rysech, vrytých do duše. Jak jsem stárla, stále více jsem si uvědomovala, jak málo můžeme ovlivnit běh světa. Přestala jsem bojovat se svými démony. Jednoduše jsem přijala skutečnost, že jsou mou součástí. Jako bolesti v kostech, které se snažím každé ráno po probuzení překonat, tak i vnitřní boj, který svádím sama se sebou, abych se neohlížela zpět, ale soustředila se na každý nový den.“